U příležitosti 20. výročí od Sametové revolece vystoupila Lucie s dětským pěveckým sborem Vrabčáci. Koncert byl uspořádán v kostele sv. Anny a sklidil mimořádný aplaus.

ROZHOVOR S LUCIÍ BÍLOU

Vydáno dne 20. 11. 2009

Jablonecké publikum ji už dobře zná. Zpěvačka Lucie Bílá míří do tohoto města prakticky na konci každého roku. Přijela i letos, aby v kostele svaté Anny zazpívala na koncertě při příležitosti 17. listopadu.

Máte k místnímu regionu nějaký osobní vztah?

Mířím sem jen občas, ale s o to větší láskou. Považuju to tady za svůj kraj. Léta jsem sem jezdila na chalupu na Malou Skálu. Mám tady spoustu přátel a bydleli tu mí dva nejoblíbenější malíři, Vladimír Komárek a Josef Jíra. Jedním z mých přátel je i maloskalský starosta Jirka Nejedlo, jehož manželka je jedna z mých největších přítelkyň. Miluju tenhle kraj bižuterie; kdybych mohla, tak zachráním všechny fabriky, které ty korálky dělají. Jako správná holka zbožňuju třpytivé věci.

Existuje v Česku nějaké jiné divadlo a jiný sbor, se kterým byste spolupracovala tak jako s jabloneckým divadlem a s Vrabčáky?

Já jsem s Vrabčáky nevěrná chlapeckému sboru Boni Pueri, se kterým spolupracuju už šestnáct let. S nimi mám za sebou asi čtyři sta padesát představení, z toho polovinu charitativních. S Vrabčáky vystupuju ráda, ať se mi v diáři mění ke konci roku cokoliv, nikdy v něm nechybí Jablonec.

Chodila jste vy sama do sboru?

Já jsem typická sólistka. Už když jsem poprvé vylezla na jeviště, tak všem došlo, že mě musí strčit dopředu. Nechtěla jsem zapadnout do davu, a tak jsem zpívala nahlas, klidně i falešně a hrozně jsem křičela. Paní učitelka to tenkrát nevydržela a strčila mě dopředu, což udělala dobře. Ale jinak jsem pro týmovou práci a vím, že úžasný sbor a dobrá kapela mi dotváří všecko to, bez čeho bych neměla úspěch.

Váš koncert v jabloneckém kostele svaté Anny se koná k výročí sedmnáctého listopadu. Pamatujete si, co jste tehdy v devětaosmdesátém dělala?

Samozřejmě. Tehdy jsem byla v Brně, dotáčeli jsme poslední záběry do filmu Pražákům, těm je to hej s kapelou Pražský výběr. Hrála jsem fanynku. V té době jsme byli všichni strašně nadšení, protože ve vzduchu už viselo něco krásného. Ale ještě hezčí byl pro mě Silvestr toho roku. Silvestry osobně nemám ráda, protože něco končí, něco jiného začíná a vy nevíte co. Ale tehdy jsme měli všichni ještě v uších to zvonění klíčů a byli jsme přesvědčení, že nás čeká něco fantastického. Navíc jsem ten přelom roku prožila s fantastickým člověkem, Tomášem Holým, který měl také velké plány, a netušili jsme, že má před sebou jen dva a půl měsíce života.

Co byste vzkázala těm, kteří nejsou s vývojem společnosti od té doby spokojení?

Lidi hodně zapomínají, ale ono to je pořád úžasné. Málokdo už ví, že tady byly zakázané některé věci, že zboží nebylo k dostání, že jsme nebyli svobodní. Za těch dvacet let se udělala spousta práce. Jsem pyšná, že moje dítě může studovat v britské škole a že nemusím říkat to, co povídal můj táta: neuč se žádný jazyk, stejně v životě hranice nepřekročíš. Ale radši už nebudu filozofovat.

Jakým způsobem myslíte, že by se vyvíjel váš život, kdyby nebylo 17. listopadu?

Na to existuje jediná věta, kterou vždycky opakuju, a je nejvýstižnější: kdyby měla moje babička kolečka, tak je školním autobusem. Nemám ráda slovo kdyby. Nevím, co bych dělala.

Nedávno vám vyšla nová deska s přezpívanými známými hity. Podle jakého klíče jste písničky vybírala?

Já jsem před lety natočila cédéčko coververzí Hvězdy jako hvězdy a znova jsem se chtěla k něčemu podobnému vrátit. Tenkrát mi to přineslo věci, které mám v repertoáru doteď. Chci dát lidem to, co chtějí a mají rádi. Deska Bang Bang je plná písniček, které mám ráda a mám je v oblibě dlouho. Byla natočená s lehkostí, protože jsem si už vyzkoušela na koncertech při zářijovém turné, co se divákům líbí a taky jsem si ty písničky posadila do krku tak, jak to má být.

Vypadá to, že jste s deskou opravdu spokojená...

Ano. To se stává málokdy, protože někdy člověk natočí desku a pak po čase zjistí, že měl něco udělat jinak. Takový jeden obrovský rest mám na první desce Missariel. Tehdy jsem se Ondrou Soukupem nechala ukecat na písničku Rekviem. Nazpívala jsem to coby kostelní verzi a pištím tam jak podsvinče. Nemůžu to slyšet, hrozně mě to mrzí a zakopala bych se nejradši do země.

Je ve vaší kariéře něco, co jste ještě nevyzkoušela a lákalo by vás to?

Mám strašnou chuť udělat něco se svojí kapelou, něco, aby lidi poznali, že to je ta pravda a nepovažovali to za žádné dobývání Slavíků. Já chci, aby v mém případě lidi věděli, že nejdou na toho Slavíka, na tu Bílou, ale že jdou na něco, co je bude mrazit v zádech, co je rozbrečí i rozesměje a co je nenechá v klidu. Protože já fakt diváky v klidu nenechám.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - liberecký kraj

Autor: Jan Mikulička