Dva mladí lidé se setkávají v atmosféře světlých petrohradských nocí. Chlapec žije jen ve svých představách, ideálech, nejistotách a deziluzích, dívka prožívá zklamání z rozchodu s milým. Přesto tito lidé dokážou překonat bariéru svých minulých zranění a pozvolna nacházejí nový vzájemný vztah, láskyplné sblížení duší.

Tereza Kostková a Radek Valenta v režii Jaromíra Pleskota nabízejí ke shlédnutí klenot světové literatury, jenž zaručuje vysoce emotivní zážitek. Už řadu desítek let příběh klasika Dostojevského strhává a podmaňuje si čtenáře i diváky na celém světě. Příběh několika večerů za bílých nocí, za nocí, jaké mohou nastat jen když jsme mladí. Příběh o prvních láskách — čistých, tajemných, bolavých. Příběh o samotě lidských duší. Příběh o mladých pro mladé — i starší. V příběhu dvou křehkých bytostí — Nastěnky a Snílka — možná spatříte i příběh vlastní. Starším možná připomene to dávno zapomenuté a vrátí je do mládí.

Z webových stránek divadla Viola (rozhovor s Petrem Kostkou):

Psal se rok 1980 a režisér Jaromír Pleskot upravil romantickou novelu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bílé noci do jevištní podoby. Byli jsme poctěni já i moje žena, když nám svěřil hrát Snílka a Nastěnku. I dnes po třiceti letech s vděčností na tento nádherný úkol vzpomínáme. A na onu práci s Jaromírem Pleskotem. Copak Carmen, ta měla k Nastěnce blízko, ale se mnou to bylo horší. Stále si živě pamatuji neustálé připomínky neoblomného Pleskota: „Petře, takhle bys reagoval ty, ale tohle má být Snílek a jak tak pozoruji, jsi na hony vzdálen jeho něžnému charakteru. Zaber, máš zpoždění!“ Podvolil jsem se jeho radám, zabral a dočkali jsme se překrásných večerů jak my tak i diváci. Žel, byla to doba, kdy mnoho lidí zahořklých stavem politickým se nechali odradit už jen koncovkou „skij“, která neomylně prozrazoval východní původ autora. Chudák Dostojevskij. Byl vhozen do stejného pytle se Sovětským Svazem. Ale ti, kteří přišli, nám dávali najevo svůj dík za setkání se světovým autorem.

Po 25 letech se Jaromír Pleskot k této hře vrátil a Nastěnku svěřil naší dceři Tereze a Snílka Radkovi Valentovi. Tohoto uvedení ve Viole se už nedožil, ale je tu s nimi. Mají ho „pod kůží“ stejně jako já a Carmen.

Dnes žijeme již ve zcela jiných poměrech, dnes doufám koncovka „skij“ už nikoho nedráždí, ale stejně jako tenkrát, stejně jako za doby Dostojevského, tak i v dnešní době, době uspěchané a dosti rvavé je mnoho osamělých duší, plachých, nesmělých a především čistých. Kéž je Snílek a Natěnka alespoň trochu utěší a řeknou jim, že nejsou sami, v tom že se mýlí. Že Snílkové a Nastěnky byli, jsou a budou, a že právě oni jsou tou jistotou lidského společenství a jeho věčnou nadějí.

Petr Kostka

VÍCE INFORMACÍ:

TEREZA KOSTKOVÁ

RADEK VALENTA