Slavné prorocké drama Karla Čapka ´Bílá nemoc´ přivezla do našeho kulturního stánku Městská divadla Pražská.  Pod režijním vedením Michala Dočekala diváci v zaplněném divadle zhlédli dechberoucí adaptaci Čapkova doslova vizionářského díla s obrovským zájmem.  Režie Michala Dočekala vsadila na zkrácenou a modernizovanou verzi veleznámého příběhu, oprostila jej od nadměrné tezovitosti, a naopak přidala vyváženou genderovost, kdy muži ztvárňují ženy a naopak. Pod dokonalými jednoduchými liniemi vychytané scény je podepsán Dragan Stojčevski.

A jelikož divadlo samozřejmě stojí a padá s výkonem herců, je obsazení alfou a omegou každého nastudování. V tomto případě je nutné poklonit se výkonu Miroslava Donutila, a to jak v roli vlídného pacifisty Galéna, tak v roli Maršála. Famózní výkon povýšil skvělý režisérský nápad, který tímto způsobem krásně poukázal na podobnost chování obou postav, které ´bojují´ za svou pravdu bez ohledu na následky, každý ale stojí na opačné straně barikády. Díky videoprojekci došlo i na momenty, kdy vedl Maršál hovor s Galénem a právě ty budu mít ještě dlouho před očima. Donutilovo herecké mistrovství tónem i kadencí hlasu jednotlivé osoby navenek rozdělilo a svojí osobou ukázalo jejich podobnost. V roli majitele kliniky Sigelia exceloval Milan Kačmarčík, pozadu nezůstala Eva Salzmanová (Baron Krüg, ministr zdravotnictví ), Tomáš Milostný (novinář, profesor, generál) a další.

Příběh o pandemii smrtelné nemoci, která ´kosí´ především starší lidi na pozadí vznikající světové války určitě netřeba do detailu popisovat, je až mrazivě aktuální. Městská divadla pražská však vsadila na svižné tempo, dobové citace – mnohdy připomínající výkřiky extremistů dnes a v neposlední řadě na strhující hudbu Ivana Achera. Výsledkem je hra, které se zkrátka a dobře nedá nic vytknout.  A jelikož tentokrát bylo v publiku i mnoho dětí, nedalo mi to a na jejich vjemy jsem se zeptala. Bezmála čtrnáctiletý Matěj mi po chvilce přemýšlení řekl, že vnímal situaci, kdy i bohatí mají své prohry, a že jsou věci složitější, než se zdají. O rok mladší Lucie souhlasně přikyvovala a doplnila: " Kdo si myslí, že ovce jsou jenom černé a bílé, tak se plete. Každá černá má v sobě kousek bílého a naopak. Ale pořád jsou to ovce a záleží, komu stádo patří." Děti mi svými odpověďmi dost vyrazily dech. Podstatu Čapkova díla pochopily skvěle, a navíc se prý ani minutu nenudily. Není divu, že při závěrečných ovacích spolu s námi aplaudovaly vestoje. Bravo. (ims)