…

…

…

…

…

…

…

…

…

Po střechu zaplněný kulturní stánek od prvních okamžiků uchvátila koncepce večera, která tentokrát příznačně vsadila na podzimní melancholickou notu. Přesto, a nebo právě proto program doslova překypoval emocemi. Když v úvodu vystoupily děti ze sboru s písní Mamince a další, kterou částečně ztvárňují i ve znakové řeči, objevily se na tvářích v publiku první slzy. Slzy dojetí a emotivních vjemů ani nestačily oschnout a už je přiživily songy nejúspěšnější zpěvačky české populární scény současnosti, Lucie Bílé. Když použiji příměr o tekutých emocích, který se v hudbě hojně používá, musela bych uvést, že spojení Bílá - Malásek jej doslova chrstli do hlediště a opakovaně přilévali další litry. Je neuvěřitelné, jak si Lucie Bílá dokáže udržet svůj pověstný rozsah a neztratí přitom ani lehkost projevu, ani sílu svého hlasu. Z hlubin do výšek skáče jako Javier Sotomayor a ještě si to dokáže náležitě užít. Její naléhavost, prožitek a drive umocňuje Petr Malásek, který černobílé klapky doslova hladí a dává jim své srdce všanc.