Recitál Lucie Bílé v Městském divadle Jablonec nad Nisou rozhodně nebyl ´pouhým´ koncertem. Byl to vysoce emotivní koktejl vzpomínek, osudových životních momentů, citů na dlani a pěveckého výkonu, který jestli není Božím dílem, tak fakt nevím. Za niterného a dokonalého klavírního doprovodu Petra Maláska, který držel večer pohromadě jako tenká červená niť, v podstatě odprezentovala svůj životní příběh pomocí písní, které berou dech. Hudební styl Lucie Bílé je plný na milimetr přesných hlasových ´poryvů´, nebo jak to nazvat, její rozsah je neuvěřitelný a veleskoky, v hudební hantýrce označované jako přechod mezi rejstříky, bez sebemenšího zakolísání vás nutí tajit dech.
Hluboce lidský příběh vyprávěla Lucie Bílá před absolutně vyprodaným kulturním stánkem s lidskostí sobě vlastní. Recitál, vystavěný v podstatě do mozaiky vzpomínek, byl vlastně kapitolami románu, který zhltnete jedním dechem a po probdělé noci vám je na poslední stránce líto, že už je konec. Všechny ty lásky, ztráty, naděje i vzpomínky Lucie servíruje dychtivému publiku bez přetvářky, bez pozlátka a se srdcem dokořán. Neodolá nikdo, to se můžu vsadit. Její lidskost je odzbrojující a to, že je neobyčejně Obyčejná (viz album Obyčejná holka) a obyčejně neobyčejná holka je patrné na první dobrou. A protože já osobně se pohybuji mezi transplantovanými (sama po transplantaci jsem) napadá mě, že kdyby se transplantovala všem lidem taková srdce jako má Lucka, byl by svět báječným místem k žití.
Vedle písní, které pronikaly do každé buňky těla, došlo i na momenty, které se nedají naplánovat. Na dotaz z publika: Budete se vdávat? vběhl přítel Lucie Bílé Radek Filipi nadšeně na jeviště s rukama nad hlavou a publikum se rozesmálo, roztleskalo i dojalo zároveň. Drobná zpěvačka s obřím hlasem v hrdle v nejbližších dnech oslaví neuvěřitelné jubileum, ale má v sobě stále vizáž i bezprostřednost holčičky a tohle kombo je zkrátka unikát.
A jablonecké publikum ji odměnilo hned dvojnásobným standing ovation. Ne proto, že se to sluší, ne z povinnosti, ale zkrátka a dobře proto, že zůstat sedět bylo prostě nemožné. A Lucie? Po napití poznamenala, že ji vysychá stříbro. A tento malý, a tak lidský moment nejenže divadlo rozesmál, ale především ukázal osobnost zpěvačky ve své podstatě. Persona, která by klidně mohla mít hvězdné manýry, opravdu zůstává tou ´holkou z Otvovic´.
Ale i k našemu kraji má Lucie Bílá vztah, nedaleko Jablonce má chalupu a do okresního města jezdí pro korálky, které následně navléká. V Městském divadle Jablonec byly například k prodeji růžencové náramky Sv. Kryštofa. Z výtěžku její ruční práce Lucka hradí nákup invalidních vozíků, aktuálně se vybírá již na dvaašedesátý vozík, což je neuvěřitelné číslo.
O Lucii Bílé bych toho mohla napsat ještě mnoho, ale nic nepředčí setkání s ní. Její recitál byl koktejlem emocí, lidskosti a silného příběhu jedné holky, s níž mělo nebe velké plány. Lucie Bílá neodehrála ´jen´koncert, ona nás pustila ´k sobě´. A kdo tam byl, jen tak na to nezapomene. (ims)
