Oproti předešlým dvěma vystoupením se v show objevili i muži v rolích mužů a tématem večera s názvem ´Dokud nás smrt nerozdělí´ bylo rodinné soužití. Vedle vždy prvotřídních kostýmů a vypiplané scény zamakali členové Techtle Mechtle především na choreografii a jejich fyzický výkon byl famózní. Tady skutečně nešlo jen o vysoké podpatky, výrazné líčení a krátké sukně, ale protagonisté se skutečně prezentovali jako tanečníci a nezaskočila je ani slavná zvedačka z Hříšného tance. "Byla jsem na nich před měsícem v Liberci a tam tu zvedačku ještě nedali. Tady už jo. Lepší se den ode dne," pochvalovala si Eva z Jablonce, která se řadí k šestnáctitisícům fanoušků Techtle Mechtle na Facebooku. Však také publikum v napěchovaném divadle řičelo nadšením a bavili se muži i ženy všech věkových kategorií.

Netradičně postavené představení nabídlo nepřebernou dávku momentů k zamyšlení, v němž jedna fáze byla zásadnější, než druhá a divák měl občas pocit, že další nálož už neunese. Drsnost a syrovost příběhu vzali herci za správný konec a jejich role, které hráli až na dřeň, nabídla nové rozměry, jichž by si divák při ´civilnějším podání´ nemusel vůbec všimnout. Svoji práci odvedl i skvělý překlad Pavla Dominika a v podstatě holá scéna, jíž tvořily pouhé dvě židle a bouchačka. Více než dvouhodinová hra byla založena právě na excelentních výkonech obou protagonistů a není divu, že za roli Dennyho získal Richard Krajčo Cenu Thálie 2012 a David Švehlík figuroval v širší nominaci.

Velmi rozporuplné dojmy ve mně vyvolala hra Rickyho Gervaise After live, kterou do našeho města přivezlo Divadlo Na Jezerce. Protagonisté odvedli skvělý a vyrovnaný výkon, herci na sebe slyšeli a krom verbálního, nabídli i bezchybný nonverbální projev. Čekala jsem silné momenty, které ve hře opravdu byly, zazněly nikterak veselé, ovšem hluboké pravdy, ale proboha proč toto všechno prolínala všudypřítomná vulgarita nejhrubšího zrna? Ano, dokáži pochopit, že osy postav jdou ´ode zdi ke zdi´, ale proč takovýmto laciným způsobem? Abych večer shrnula, za mě je hra After live plná skvělých momentů, dokonalé režie a ještě dokonalejší scény, ale stejně jako mě uchvátil závěrečný ´obraz stínů´, tak mě zamrzela ta část ´pod čarou´. A přesto všechno, nebo možná právě proto, a taky tedy díky psí mega star, si tenhle počin budu pamatovat ještě dlouho.

Sama Simona by zcela jistě s rozesmátou tváří potvrdila, že malá opravdu není. Já bych to slovo v jejím případě spojila spíš s podstatnými jmény komička, bavička, recesistka, srdcařka a extrovertka. Jak sama podotkla, show DONAHA není svlékací. Respektive. Nejedná se o odkládání oblečení, přesto však šel zhruba stominutový večer opravdu těsně na tělo. Simona nám vyprávěla o svém nevydařeném manželství, o porodu, o současném vztahu, o těle, které si prý nedopatřením vyměnily s Darou Rolinc a podávala to s takovou dávkou humoru, že jsme měli pocit, že to všechno byla a je legrace k popukání.

Již při příchodu byli návštěvníci ohromeni scénou, která nejenže dokonale sedla operetě, ale dokonce i samotnému kulturnímu stánku. Také orchestr Severočeského divadla již na místě ladil své nástroje, aby je následně rozezněl v těch nejkrásnějších rytmech Emmericha Kálmána. Roztančená Čardášová princezna spojuje maďarský folklór s atmosférou a elegancí vídeňských valčíků.

Režie Viktora Polesného nabídla sympatický pohled na čtyři odlišné bytosti, s nimiž zatřese láska tak, že si to budou pamatovat do posledního dne. Rovněž obsazení se ukázalo jako velmi šťastné. Skuteční životní partneři Zlata Adamovská a Petr Štěpánek na sebe samozřejmě ´slyší´ i na jevišti a Lucie Štěpánková s Vilémem Udatným za nimi nikterak nezaostávali. Něžné a nostalgické momenty pozvedá jedinečná hudba, na níž se nezapomenutelně podepsala ruka Petra Maláska a která s atmosférou příběhu tvoří dokonalou symbiózu.

Půldruhé hodiny dlouhý program ovládli laureáti několika prestižních soutěří precizním hudebním přednesem, jen škoda, že je v hledišti nemohl ocenit větší počet hudbymilovných návštěvníků. Tito mladí a nadaní hudebníci by si to bezpochyby zasloužili. Ti, kteří přišli, ovšem nelitovali a bouřlivým potleskem ocenili výkon tria, čímž si vysloužili přídavek, který právem snese příměr ´třešnička na dortu´. Přídavkem se stala Dvořákova Humoreska, která nabídla krásu, emoce a doplnila pocit příjemně stráveného večera.

Recitál v Jablonci byl jakýmsi průřezem jeho dosavadní tvorby a na pódiu se, spolu s Hůlkou, představili i klavírista a muzikant Jiří Březík a Veronika Savincová. Program večera byl plný známých hitů, ale i těch méně známých, přičemž si Hůlka neodpustil takzvané ´zpívání na hubu´, tedy bez mikrofonu. A jsme rádi, že tak učinil. V hrdle toho slavíka stále má. Hlavní aktér večera proložil zpěv milým vyprávěním a v kombinaci s Březíkem došlo i na mnoho vtipných momentů a komentářů. Každopádně jsme si Hůlkův recitál opravdu užili, místo přídavku si zazpívali oblíbenou lidovku Tatíčka Masaryka Ach synku, synku a šlo nám to jako zamlada ;-) A když Hůlka vystřihl Ave Marie v klasické podobě a bez mikrofonu, ani jsme nedutali. Naopak standing ovations jsme předvedli hned dvakrát. Bylo to krásné, emotivní a nabíjející. Děkujeme. (ims)

Zhruba dvouhodinová hra, která proslavila Dustina Hoffmana, nabídla humorné momenty i těžší pasáže, které byly skvělou příležitostí především pro trojici hlavních hrdinů - Daniel Krejčík jako Benjamin, Jitka Schneiderová coby paní Robinsonová a její dceru Elaine ztvárnila Martina Jindrová. Všichni sice odvedli dobrou práci, ale především od Daniela Krejčíka jsem čekala více. Zážitek ovšem vytáhla naprosto skvělá Jitka Schneiderová, která odhodila svoji častou afektovanost a dodala ději opravdový šmrnc.

Již sama scéna Matouše Škorpíka dávala tušit, že večer ´pojede´ v symbióze s Formanovým ztvárněním. Tzn. Bez zbytečných kudrlinek, zato s veškerou syrovostí a jakýmsi dokumentárním pohledem. Pod režijním vedením Lukáše Buriana se v hlavní roli MC Murphyho famózně zaskví Burian sám (v alternaci Miroslav Hrabě). V Jablonci se představil M. Hrabě a i jeho výkon je strhující, stejně jako ostatní mužské herecké role.