Hluboce lidský příběh vyprávěla Lucie Bílá před absolutně vyprodaným kulturním stánkem s lidskostí sobě vlastní. Recitál, vystavěný v podstatě do mozaiky vzpomínek, byl vlastně kapitolami románu, který zhltnete jedním dechem a po probdělé noci vám je na poslední stránce líto, že už je konec. Všechny ty lásky, ztráty, naděje i vzpomínky Lucie servíruje dychtivému publiku bez přetvářky, bez pozlátka a se srdcem dokořán.

Alfou a omegou večera byl bezesporu Štěpán Švestka, jehož interpretace spojovala technickou preciznost s neuvěřitelnou citlivostí a vášní. Vedle tohoto výkonu však obecenstvo dokázal ohromit i velice vtipným a přátelským průvodním slovem, během něhož se diváci báli i zakašlat. Jeho přátelský projev dodal již tak skvělému večeru další rozměr a příjemnou uvolněnost.

S neotřelou komedii ˇVraťte nám Sofii Lorenovou´ přijelo do našeho kulturního stánku Divadlo v Řeznické Praha. Zhruba sedmdesátiminutové představení, nesoucí v sobě lehkost, melancholii, humor, ale i nenápadnou bolest, napsala Klára Formanová na námět Jitky Sedláčkové. Posledně jmenovaná si v inscenaci střihla roli Milušky zasloužilé manželky a matky dospělého syna, který zatím mama hotel neopustil, ale kdo ví...

Sólový recitál Jiřího Mecy, věnovaný historickým kytarám, byl promyšleným návratem ke kořenům romantické kytarové hudby. A návrat to byl vysoce citlivý, sofistikovaný a zároveň hluboce osobní. Dramaturgie večera nabídla pečlivě vystavěné putování napříč Evropou.

Jana Krausová servíruje publiku směs odvahy, rozpačitosti a odhodlání s noblesou sobě vlastní a Karel Roden v kontrastu působí jako muž, který by raději opravil ucpaný odpad než vlastní manželství. A je ve své roli natolik přesvědčivý, že vás naprosto odzbrojí.

Straussova hudba plynula s elegancí, ansámbl šlapal jako přesně seřízený stroj a zároveň si zachoval radost a nadhled. Výkony sólistů byly odzbrojující a v kombinaci s energickou choreografií Vladimíra Gončarova a svižným tempem vznikl kompaktní, živý celek, jenž ani na okamžik neztratil dech.

Režijní pojetí Adély Stodolové pracuje s obrazem, pohybem i tichem. Scéna Marka Cpina a choreografické řešení nutí diváka zůstat ve střehu. Příběh se odvíjí ve svižném tempu, žádné pohodlné sledování příběhu z bezpečné vzdálenosti se nekoná. Hudba Petra Zemana atmosféru citlivě podkresluje, kostýmy Evy Suchánkové pomáhají orientovat se v čase i proměnách identity, aniž by na sebe zbytečně strhávaly pozornost.

Pod režijním vedením Antonína Procházky se v příběhu jedné lži, která na sebe nabaluje sérii dalších, představili Saša Rašilov, Patrik Děrgel, Ivan Lupták, Markéta Děrgelová, Lída Rašilovová a Zuzana Vejvodová.

Postřižiny v nastudování Městského divadla Mladá Boleslav se staly mimořádným divadelním zážitkem, který diváka vtáhne do děje od první chvíle a už jej nepustí. Ale to se dá právě u tohoto divadla předpokládat. Za mě jsou Mladoboleslavští jedním z nejlepších mimopražských divadel v republice. Jejich pojetí vždy nabídne poctivé herectví i originalitu, a to navzdory tomu, že ctí původní formu.

Miroslav Etzler v roli autora, který by byl rád bez viny, ale bohužel píše příliš dobře, podal excelentní výkon, který doplnila stejně úžasná Lenka Vlasáková, coby jeho inteligentní, vtipná, ale taky neústupná žena, jenž už ví své. Dramatikův román je totiž až příliš povědomý, aby to byla náhoda. Situaci zkomplikují Ladislav Hampl s Veronikou Svojtkovou v roli manželského páru, který k úvodní dvojici přijde na večeři.