Již pojedenácté vystoupila Simona Stašová v Městském divadle v Jablonci. Tentokrát ji sem zaválo monodrama Shirley Valentine. Komedie o hledání sebe sama pro všechny, kteří mají rádi dobrou zábavu - tvrdí o sobě hra. A dobrá zábava to pro divadlo, praskající ve švech, opravdu byla. Diváci se téměř tříhodinovým představením doslova prochechtali, a to navzdory tomu, že o některých tématech budou doma pravděpodobně ještě přemýšlet. Původní hra Willyho Russella z roku 1988 se dočkala vynikajícího překladu Pavla Dominika a pod režijním vedením Zdeňka Kaloče Stašová doslova exceluje. Mistrně napsaná komedie s dokonale výstižnými popisy situací, které znají všechny ženy středního věku Stašové sedla jako...no, však to znáte. Její plné a košaté herectví dokázalo divadlo doslova naplnit divadlem. Proměna ženy, utahané vlastním životem, v ženu, kterou kdysi bývala, byla naší přední herečkou dotažená do těch nejmenších detailů. Jakoby nám před našima očima omládla. A my jsme dostali odpovědi i na otázky, kterým autobusem dojedeme do ZOO, jakou roli v životě ženy hraje klitoris a co si o tom myslel Freud.

Když se Aneta Langerová stala v roce 2004 vítězkou prvního ročníku pěvecké soutěže Super Star a nedlouho poté se rozhodla vydat vlastní cestou autorských písní, bez vlivných mecenášů soutěže, byla většina národa přesvědčena, že její jméno se v podvědomí příliš dlouho neudrží. Opak je pravdou. Osobitá a sympatická drobná zpěvačka si krůček po krůčku vydobyla zasloužené místo na slunci. Dech nám ovšem doslova vyrazila koncertním turné v doprovodu kapely a smyčcového tria, s nímž ohromila i Městské divadlo v Jablonci. Šňůra nese název Na radosti tour, podle stejnojmenné a dnes již zaniklé osady v Jižních Čechách, kde nové album vznikalo a té radosti se tam skutečně dostalo měrou vrchovatou.

Beatles ve fraku, aneb známé pecky v klasickém kabátě představil publiku Městského divadla Jablonec Yolo Kvartet ve složení Alexander Hledík ( 1. housle), Jan Drbohlav ( 2. housle), Evžen Konstantinov (viola) a Anežka Kyselková (violoncello). Krom dokonalého provedení úspěšných hitů nám Jan Drbohlav ke každé skladbě doplnil nějakou zajímavost a tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že Yesterday složil Paul Mc Cartney hned poté, co se probudil a že její první nahrávku vytvořil na svou akustickou kytaru právě v doprovodu smyčcového kvarteta, nebo, že píseň Hey Jude se původně jmenovala Hey Juls a byla věnována synovi Johna Lenona Julienovi a nebo také, že Lennonova věta - ´Beatles jsou populárnější, než Ježíš´ byla jednou z těch, které dohnali Marka Davida Chapmana 8. prosince roku 1980 až k osudnému výstřelu.

Ve své době vyvolala dramatizace románu Gustava Flauberta ´Paní Bovaryová´ doslova poprask. Není divu, přímočaře podané formy vzestupu a pádu osob, kteří se původně vydali do světa pravou nohou, tehdejší společnost doslova šokovaly. A totéž vlastně šokuje většinu z nás i dnes. ´Paní Bovaryovou´ přivezlo do Jablonce Divadlo pod Palmovkou v režii Michala Langa a pod jeho vedením rozehráli herci včele s Lucií Štěpánkovou strhující příběh o všech formách lásky, vztahu k majetku, vášni, morálce a dopadech lehkovážných rozhodnutí. Vyprodané divadlo během necelých tří hodin příběhu ani nedutalo a jeho děj postupně nabíral na obrátkách. Nutno říci, že Lucie Štěpánková v roli ženy, provdané rodiči za vesnického lékaře, jehož lásku nedokáže docenit, jelikož o ní potřebuje být neustále ujišťována a přesvědčována, doslova zazářila. Ve druhé půli, kdy se mílovými kroky řítí do záhuby, k exekuci a vlastnímu konci, bylo v divadle ticho, že by se dalo krájet. Přesně tyto principy totiž platí i dnes a měl by je povinně vidět každý, kdo si bez rozmyslu půjčuje na ´dočasně lepší život´. Ostatní protagonisté drželi krok a především Radek Valenta v roli lékárníka a Jan Teplý coby prohnaný obchodník Lheureux zaslouží za svůj výkon uznání.

Jitka Schneiderová a Roman Zach, úspěšní účastníci taneční soutěže Star Dance, využili svého nadání v hudebně taneční inscenaci Rona Hutchinsona ´Moje tango´, která v režii Simona Cabana a Denisy Abrahámové okouzlila vyprodané Městské divadlo v Jablonci. Třetím protagonistou byl Karel Mařík, tentokrát v roli hudebníka, taxikáře a hoteliéra. Hlavní mužské role manžela, učitele tanga, doktora a kolegy pak s grácií zvládá již zmíněný Roman Zach, jehož taneční nadání je neuvěřitelné a tango naopak velmi uvěřitelné. Je v něm všechno, hrdost, vášeň i sebeuvědomění, to vše podané jaksi mimoděk a s lehkostí.

Na co že se všichni v tomto večeru těšili nejvíc? Jednoznačně na Lucii Zedníčkovou, Annu Kulovanou alias tchyně a Danu Homolovou s Martinem Krausem v roli novomanželů, kteří se vzali i přes nevůli svých matek. Ty do našeho města přivezla Agentura Fanny Praha pod názvem Tchyně na zabití. Čtveřice protagonistů ve hře Jakuba Zindulky bavila zaplněné Městské divadlo v Jablonci nejenom lechtivými vtípky, ale i svébytným viděním světa v kontrastech odlišných osobností, které dělají náš svět jedinečným. Vztah mezi matkou a dcerou, matkou a synem, mezi partnery a hlavně mezi jejich maminkami, tedy oběma tchyněmi, nabíral na obrátkách, chvíli byl zádumčivý, ale většinu času velmi veselý. A že k tomu přispěla i notná dávka duchařiny? Možná právě tato dějová linka dodávala Tchyním na zabití špetku toho správného šarmu. A tak není divu, že například při zvolání věčné zastánkyně květinových dětí, respektive maminky nevěsty - " Mrtví jsou si všichni rovni," řičelo divadlo smíchem. V kontextu hry věc naprosto přirozená, po návratu domů si mnozí uvědomili, že ovšem věc nadmíru pravdivá. A takové to představení bylo. Uvolněné, hravé a zábavné, ale přesah mělo na komedii doslova obdivuhodný. (ims)

Komorní sbor a smyčcový orchestr složené ze studentů George Watson´s College v Edinburghu přednesl v Městském divadle v Jablonci nejen klasickou, ale i tradiční skotskou hudbu, přičemž na pódiu krom smyčců samozřejmě nechyběly ani dudy. Koncert hudebníků ve věku mezi 12 až 18 lety byl plný mladistvého elánu, sem tam se dal zahlédnout i jakýsi počáteční ostych, ale právě proto byl jejich šťastný úsměv v závěru večera tak odzbrojující. Jejich hudba byla precizní, dobře přednesená a velmi opojná a když závěrem. a´ capella zapěli Halelujah Chorus from Messiah, zaplněné divadlo zaslouženě dalo průchod bouřlivým ovacím.

Doslova v chaloupku na kuří nožce proměnila jablonecký kulturní stánek Lucie Bílá při svém recitálu s Petrem Maláskem. Co mělo nohy totiž stálo. Ale nejen dlouholetá hvězda české hudební scény si vysloužila obdiv vyprodaného divadla, svých ovací se dočkal i Mgr. Pavel Žur, jenž tímto koncertem oslavil dvacet let působení na ředitelském postu a obří potlesk sklidily i děti z DPS Vrabčáci, které v úvodu zazpívaly krátké pásmo písní a závěrem si s devatenáctinásobnou zlatou slavicí ´střihly´ dojemné Desatero, známé i pod názvem Halelujah. (ims)

Rozjímání a úvahy ´jasného intelektuála,´ prožívajícího období rozbouřených hormonů a proměnlivého domácího zázemí doplnili autoři o řadu známých hudebních pecek, které ovšem dostaly vtipné české texty. Je nasnadě, že Hanuš využil nejen hereckých, ale i pěveckých schopností ansámblu a výsledkem je velmi pohodová, příjemná zábava. Představení začalo projekcí notoricky známého videa z Youtube, v němž taneční pár z osmdesátek učí, jak tančit disco. Projekce se stala dokonalou přípravou pro večer, v jehož průběhu zazněly rockové, country i popové písně osmdesátých let. Ty přímo na pódiu ´vysekla´ kapela par excelence. Za bicí jakoby režisér posadil mažoretku. Tak obratně dokázal ovládnout bubeník paličky, které doslova létaly vzduchem. A stejně jako on, byli pro hru zapáleni všichni protagonisté. Záletná matka (Eva Hacurová), upracovaný spořivý otec (Pavel Tesař), babička s typicky anglickým vychováním (Jaroslava Pokorná), soused Lucas (Jan Meduna), opuštěný stařec Bert (Jiří Wohanka) a další, jenž na pódiu excelovali.

Jako ve Wembley si připadali návštěvníci Městského divadla v Jablonci, když k nám Divadlo Radka Bzrobohatého přivezlo koncertní show Freddie, pojednávající o životě fenomenálního zpěváka skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. "Je vás tady stošedesát tisíc, to jsme nečekali," radoval se Jiří Korn v roli manažera legendární kapely. "To ani my ne," reagovalo s úsměvem publikum a opět se rychle vnořilo do vyprávění, majícího místo slov noty. A nebylo to vyprávění ledajaké, vlastně to vůbec nebylo vyprávění, ale spíš přehlídka největších pecek jedné z nejoblíbenějších kapel dvacátého století, dramaturgicky poskládaných tak, aby vytvořily co nejpřesnější Mercuryho obraz. Nutno dodat, že lví podíl na úspěchu hitovkami nabitého večera měla kapela Queenie a především fenomenální Michael Kluch coby Freddie. Jeho neuvěřitelný herecký i pěvecký talent dával přítomným zapomenout na to, že skutečný Mercury již mezi námi není. Opojné charisma Freddieho, jeho silný a nezaměnitelný hlas jako by Michael do sebe doslova nasál a když se procházel v elastických pruhovaných kalhotách a šokujících oděvních kreacích, měl tatáž gesta a do detailů okoukanou mimiku, jako jeho hvězdný předchůdce.