Zcela vyprodané divadlo tak mělo možnost zhlédnout představení prošpikované brilantními dialogy, vtipnými metaforami a především výkony obou protagonistů.. U Jiřího Langmajera se skvělé herectví dalo předpokládat, ale Adéla Gondíková, veřejnosti známá především ve dvojici se svým bratrem, svým výkonem příjemně šokovala. Její nasazení, smysl pro ironii i živelnost, dodaly veselohře ty správné grády a nedalo se nevšimnout si vzájemných pohledů dvojice, která na sebe ´prostě slyší´.

Kdo by neznal Stroupežnického nesmrtelné dílo Naši furianti. A právě tuto klasiku klasik si vzalo na paškál Klicperovo divadlo Hradec Králové. Režie Petra Štindla připravila divákům pozoruhodný koktejl klasiky a moderny, který publikum rozdělil již v prvních minutách více než dvouhodinové hry. Zatímco jedna půlka přítomných kroutila nechápavě hlavou, druhá se naopak smála na celé kolo. A na pódiu vedle sebe poskakovaly osoby v elasťákách i dobovém oděvu. Zněly známé repliky a vedle toho zpěv Heleny Vondráčkové, či Karla Gotta, jako archaismy měly zřejmě působit slovesné patvary, ale podstatou toho všeho byli a jsou Furianti. Tedy ti, kteří se objeví na každé návsi, v každé skupině, jsme to my všichni.

Nejhranější Feydeauho dílo je proslulé legendární dvojrolí, které se s bravurou ujal Filip Blažek. V jeho podání se zaskvěl především ´téměř dokonalý´ pán domu Emanuel Champsboisy, ale ovace si vysloužil i coby poněkud slaboduchý sluha Bouton. Roli paní Champsboisové ztvárnila Jitka Schneiderová a jeden z nejlepších výkonů večera odvedl Roman Štabrňák v roli bratrance Kamila Champsboisyho, nemocného člověka, jehož trápí neschopnost vyslovovat souhlásky. Byl to právě Roman Štabrňák, který vyvolával obrovské salvy smíchu a nestydím se užít přirovnání, že publikum místy smíchy doslova ´řvalo´.

Divadelní kus z dílny Járy Cimrmana. Těmito slovy popsali známou Cimrmanovu hru ´Záskok´ členové Ansámblu Mikoláše Dačického z Heslova na plakátech, oznamující jejich představení v Městském divadle v Jablonci. Na Járovy hry bývá samozřejmě vždy vyprodáno, to je ovšem prezentují ´nemladíci´ z divadla, nesoucího jeho jméno. Že bylo ovšem vyprodáno i tentokrát nás zprvu trochu překvapilo. Již o pauze bylo ovšem ze všech stran ve foyer slyšet, jak nadšení diváci jsou. A druhá půle večera, tvořená samotnou hrou, tomu dala korunu. A to skoro královskou. Notoricky známé věty padaly z protagonistů v tom správném tempu a s přesnou intonací, navíc obohacené o mladistvějšího ducha. Je vlastně trochu paradox, že to známým gagům neubralo na přitažlivosti, ale naopak jim nový vítr osvěžil znělost..

O tom, že je, letos šestadvacetiletá, Julie Svěcená nejenom dcerou slavného houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, ale především rovněž talentovanou houslistkou, už ví každý milovník klasické hudby. Jablonecké publikum o tom přijela přesvědčit společně s Ladislavem Horákem (akordeon) a nadšené publikum jim zaslouženě po koncertě vyjádřilo své nadšení standing ovation. A jaké skladby si pro nás mladá houslistka tentokráte přichystala? Z pódia zaznělo Pastorale z pera A. Schnittke, Grave J. Bendy či Sarabanda & Giga z partity č. 2 d - moll pro housle, J. S. Bacha a Čtvero ročních dob A. Piazzolly.

Role dvou hlavních protagonistek jsou autorem psány přímo na tělo Dagmar Peckové a Báře Hrzánové a na výsledku je to znát. Vedle překrásných árií a osobité choreografie vyplula na povrch ještě jedna věc. A tou je živelnost obou dam. Tu bychom ještě předpokládali u Báry Hrzánové, operní pěvkyně Pecková však v sobě rovněž nezapře horkou krev a temperament. A tak se na pódiu zpívalo, tančilo, nešetřilo humorem a nefalšovanou zábavou a radostí a v publiku to zase řičelo smíchem a výkřiky bravo, a to bezmála po celou dobu sedmdesátiminutového představení. To se, díky obrovské vytíženosti dvou hlavních představitelek, hraje pouze výjimečně a možná i proto byli návštěvníci po střechu zaplněného kulturního stánku napjatí, co jim tento netradiční divadelní formát nabídne.

Komedii Edwarda Taylora ´Co takhle ke zpovědi´ přivezla do Městského divadla Jablonec nad Nisou Agentura Harlekýn Praha v úpravě a režii Vladimíra Strniska. Scénu a kostýmy má na svědomí Josef Jelínek, za překladem stojí Martin Fahner. Po poněkud pomalejším rozjezdu nabírala hra s pověstným anglickým humorem postupně na obrátkách a ve druhé polovině představení se již publikum ve vyprodaném divadle chechtalo téměř nepřetržitě. Nárožného replika: ´Děti mají slabikáře, politici novináře,´ zazněla během dvouhodinovky hned několikrát a není divu, dokonale totiž vystihuje hlavní dějovou linku příběhu. .Mistrovství a velmi, velmi příjemný projev Petra Nárožného skvěle kontrastoval se záměrně arogantním vystupováním Jana Čenského. Příjemně působil Jakub Štěpán. Mezi dámami byla nepřehlédnutelnou Zuzana Slavíková, která se především ve druhé půli doslova vypointovala.

Městské divadlo Mladá Boleslav k nám přijíždí vždy s nějakou peckou. Tentokrát dramaturgie vsadila na známý příběh Julese Verna o tom, co způsobí jedna sázka v liverpoolském Reformním klubu, v jejímž důsledku se vážený anglický gentleman Phileas Fogg vydává na cestu kolem světa s jediným cílem. Zvládne se vrátit za osmdesát dní. Kdo by příběh Williho Fogga neznal. Každý z diváků v zaplněném kulturním stánku byl však plný očekávání, jak si s pojetím konkrétních míst a notoricky známých peripetií mladoboleslavští poradí na omezeném prostoru divadelních prken. Již při příchodu všechny ohromila krásná a důmyslná scéna Kamila Bělohlávka, která během představení ještě ´ožila´ a doslova brala dech. Režie Ondřeje Havelky dokázala dokonale navodit atmosféru doby. Jeho nezaměnitelný rukopis příběhu výrazně přispěl a neumím si představit nikoho povolanějšího, než právě Havelku. Inscenaci nechybělo nic. Městské divadlo Mladá Boleslav je vždy zárukou kvality a ani tentokrát nezklamalo. Dodalo nám, divákům, typickou ´Verneovku po Havelkovsku´, což se ukázalo být symbiózou velmi, velmi funkční. I proto si Cesta kolem světa za 80 dní vysloužila neuvěřitelně dlouhý aplaus.

Hru Johna Murrella s názvem Božská Sarah přivezlo do našeho města Divadlo Kalich Praha v překladu i režii Alice Nellis a jde o komorní, komediálně laděnou hru o posledních dnech na sklonku života kdysi slavné hvězdy a skandalistky. Alice Nellis však příběh pojala niterněji, s citem pro detail a obsazení obou rolí se ukázalo být velmi šťastnou volbou. K prasknutí nacpané divadlo donutila dvojice Janžurová Ozorovič nejen k hlubokému zamyšlení nad samotnou lidskou existencí, ale i k bouřlivému potlesku. Ten byl především oceněním výkonu naší herecké hvězdy a jejich mistrných deklamací. Při závěrečných děkovačkách došlo i na standing ovation, kterým odměnili diváci herecké výkony obou zúčastněných. A veliké vzdušné srdce s řadou vzdušných polibků, které poslala Iva Janžurová do publika, byly dokonalou tečkou za skvostným představením.

Kašpar, Melichar a Baltazar, tři mudrci, které Betlémská hvězda dovedla až k novorozenému Ježíškovi, aby se mu poklonili a darovali zlato, kadidlo a myrhu, tedy to nejcennější, co tehdejší společnost uznávala. Od té doby patří svátek Tří králů k závěrečnému, dvanáctému, dni Vánoc. .A to nejjímavější tříkrálové odpoledne, jaké si jen umíte představit, připravilo pro své příznivce i letos Městské divadlo v Jablonci. Již po dvaadvacáté se na jeho prknech sešly dětské sbory Jablonecka, aby si zpěvem nejen vánočních písní připomněly atmosféru doznívajících svátků. Zpívaly tu děti sotva tříleté až po náctileté slečny, které se od těch školkových let zpěvu věnovat nepřestaly.