Divadlo A. Dvořáka Příbram uchopilo podstatu příběhu za správný konec a jejich hra tak neztratila, oproti své knižní předloze, ze své humornosti a svěžesti ani o chlup. Večer neměl hluchá místa a dokonalý Aleš Háma dokázal vyzdvihnout už tak povedené repliky ještě o level víc. Ostatně, zdatně mu sekundovali Jan Konečný, Petr Bednář, Filip Muller, Jiří Vojta a další. Jak bylo zmíněno, hudební složce vévodila notoricky známá píseň z fimu Most přes řeku Kwai a koloritu děje odpovídala chytře promyšlená, jednoduchá, scéna. Velký kus práce odvedl Martin Pacek s pohybovými ´majstrštyky´ protagonistů. Každopádně Háma nás svým komediálním talentem doslova okouzlil a neumím si na jeho místě představit nikoho jiného. Jeho smysl pro vypointování jednotlivých situací, neuvěřitelně komolená němčina a skvěle vypiplané pohybové kreace dodaly hře tu pravou špetku nečeho navíc, tedy právě takového koření, který dělá z dobrého pokrmu famózní lahůdku. Entčudligung, Je něco shnilého v Třetí říši a mnoho dalších perliček hodnotilo publikum smíchem hurónským a upřímným a jestli se divákům v natřískaném divadle něco nelíbilo, tak jedině to, že už je konec.

Pátá dohoda Jaroslava Duška nejenže opět vyprodala Městské divadlo v Jablonci, ale především shrnula předešlé čtyři dohody a nabídla ještě řadu příměrů, které děti běžně používají a kterých jsme si my dospělí už dávno přestali všímat. Taky už po dnešním večeru nemáme tak vyhraněný názor na třináctku, možná nebudeme brát tolik věcí automaticky a doufám, že všem se vryla do paměti poslední Duškova věta, kterou ovšem původně vyřklo malé dítě. Tomu rodiče hrozili, že "Když to nepůjde po dobrém, tak..." Když to nepůjde po dobrém, tak to nepůjde vůbec," odpovědělo dítě bezelstně A po dobrém to jde i ve společnosti Amelie, která pomáhá k úsměvům onkologickým pacientům. A právě zástupkyně Amelie převzala z rukou Jaroslava Duška část z výtěžku představení, respektive pětadvacet tisíc korun. (ims)

Nehřešte slovem, neberte si věci osobně, Nevytvářejte si domněnky a Dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Čtyři dohody Jaroslava Duška opět do posledního místečka vyprodaly Městské divadlo v Jablonci. Velmi poutavé a obohacující Duškovo pojetí moudrosti starých Toltéků patří již mezi stálice, těšící se obrovskému zájmu publika napříč republikou i generacemi. Jak sám Dušek říká, původně si myslel, že to bude kus pro pár podivínů, jenže jich za těch zhruba patnáct let stále přibývá. Nebo je to tím, že se v nás čím dál víc probouzí kousek Brahmy, kterého nosíme všichni v sobě? Já sama jsem viděla Čtyři dohody již popáté (a možná jsem si jedno zkouknutí ubrala) a pokaždé si z představení odnáším nové postřehy. Krom toho se samozřejmě královsky bavím, přestože je většina myšlenek určena spíš k hlubokému zamyšlení. Ale to by tu nesměl být právě Jaroslav Dušek, který ve svých tradičních béžových kalhotách, v bílé košili a s bosýma nohama pravidelně ukazuje, jak může být život a potažmo svět zábavný, inspirativní a velmi, velmi opravdový. Miluji jeho zapálení pro věc, jeho široký úsměv a bezbřehou energii.

Severočeši ji uchopili s grácií, vkusem, profesionalitou a tolik potřebným entuziasmem. Na jevišti excelovali všichni bez výjimky a tak jsme se v rytmech valčíků a kankánů doslova proradovali bezmála 150 minutovým dějem s nezbytným happy endem. Přestože publikum Lehárovu operetu zná, jakoby opět bylo v očekávání, zda vše opravdu dopadne tak jak má a s úlevou si oddechlo, že se příběh o vášni a vztazích opravdu dobral k tomu nejlepšímu poselství lásky, tedy ke skutečnému citu. Krom, dnes již klasických, evergreenů nastudování nabídlo i vtipné gagy a slovní hříčky, reagující na současné dění kolem nás. Obrovskou pochvalu zaslouží Orchestr Severočeského divadla, který hrál jako o život a diváci v předních řadách zvědavě nakukovali do orchestřiště, aby zručné hudebníky aspoň zahlédli. A když v závěru došlo na mnohonásobnou děkovačku za hurónského potlesku, přišel se samozřejmě uklonit i dirigent Milan Kaňák. Ten následně opatrně vhodil kvítek z květinového daru mezi muzikanty a vyprovokoval tím i návštěvníky z řad zadních. Ti se bez ostychu přišli na orchestr podívat zblízka, aby jim tak vyjádřili svoji spokojenost. A jaká jména zářila v hlavních rolích? Hannu Glavari svěřil režisér Michaele Katrákové, Hrabětem Danilem se stal Jaroslav Kovacs, Michael Kubečka se ujal role Barona Mirko Zety a Diana Hladíková role Valencie.A protože v Jablonci máme skvělé divadlo s úchvatnými představeními a v Zásadě máme všechno, najdeme mezi účinkujícími i Martina Matouška, rodáka právě ze Zásady, alias Vicomta Cascada, na jehož závěrečné zvolání ´Zásada´ reagovali bouřlivým skandováním nejen přítomní Zásaďáci. A neodpustím si poznámu. Zásadě se vždy říkalo ´Malá Paříž´ a tak je Matouškovo obsazení vlastně jen potvrzením ustáleného názvu. (ims)

Již pojedenácté vystoupila Simona Stašová v Městském divadle v Jablonci. Tentokrát ji sem zaválo monodrama Shirley Valentine. Komedie o hledání sebe sama pro všechny, kteří mají rádi dobrou zábavu - tvrdí o sobě hra. A dobrá zábava to pro divadlo, praskající ve švech, opravdu byla. Diváci se téměř tříhodinovým představením doslova prochechtali, a to navzdory tomu, že o některých tématech budou doma pravděpodobně ještě přemýšlet. Původní hra Willyho Russella z roku 1988 se dočkala vynikajícího překladu Pavla Dominika a pod režijním vedením Zdeňka Kaloče Stašová doslova exceluje. Mistrně napsaná komedie s dokonale výstižnými popisy situací, které znají všechny ženy středního věku Stašové sedla jako...no, však to znáte. Její plné a košaté herectví dokázalo divadlo doslova naplnit divadlem. Proměna ženy, utahané vlastním životem, v ženu, kterou kdysi bývala, byla naší přední herečkou dotažená do těch nejmenších detailů. Jakoby nám před našima očima omládla. A my jsme dostali odpovědi i na otázky, kterým autobusem dojedeme do ZOO, jakou roli v životě ženy hraje klitoris a co si o tom myslel Freud.

Když se Aneta Langerová stala v roce 2004 vítězkou prvního ročníku pěvecké soutěže Super Star a nedlouho poté se rozhodla vydat vlastní cestou autorských písní, bez vlivných mecenášů soutěže, byla většina národa přesvědčena, že její jméno se v podvědomí příliš dlouho neudrží. Opak je pravdou. Osobitá a sympatická drobná zpěvačka si krůček po krůčku vydobyla zasloužené místo na slunci. Dech nám ovšem doslova vyrazila koncertním turné v doprovodu kapely a smyčcového tria, s nímž ohromila i Městské divadlo v Jablonci. Šňůra nese název Na radosti tour, podle stejnojmenné a dnes již zaniklé osady v Jižních Čechách, kde nové album vznikalo a té radosti se tam skutečně dostalo měrou vrchovatou.

Beatles ve fraku, aneb známé pecky v klasickém kabátě představil publiku Městského divadla Jablonec Yolo Kvartet ve složení Alexander Hledík ( 1. housle), Jan Drbohlav ( 2. housle), Evžen Konstantinov (viola) a Anežka Kyselková (violoncello). Krom dokonalého provedení úspěšných hitů nám Jan Drbohlav ke každé skladbě doplnil nějakou zajímavost a tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že Yesterday složil Paul Mc Cartney hned poté, co se probudil a že její první nahrávku vytvořil na svou akustickou kytaru právě v doprovodu smyčcového kvarteta, nebo, že píseň Hey Jude se původně jmenovala Hey Juls a byla věnována synovi Johna Lenona Julienovi a nebo také, že Lennonova věta - ´Beatles jsou populárnější, než Ježíš´ byla jednou z těch, které dohnali Marka Davida Chapmana 8. prosince roku 1980 až k osudnému výstřelu.

Ve své době vyvolala dramatizace románu Gustava Flauberta ´Paní Bovaryová´ doslova poprask. Není divu, přímočaře podané formy vzestupu a pádu osob, kteří se původně vydali do světa pravou nohou, tehdejší společnost doslova šokovaly. A totéž vlastně šokuje většinu z nás i dnes. ´Paní Bovaryovou´ přivezlo do Jablonce Divadlo pod Palmovkou v režii Michala Langa a pod jeho vedením rozehráli herci včele s Lucií Štěpánkovou strhující příběh o všech formách lásky, vztahu k majetku, vášni, morálce a dopadech lehkovážných rozhodnutí. Vyprodané divadlo během necelých tří hodin příběhu ani nedutalo a jeho děj postupně nabíral na obrátkách. Nutno říci, že Lucie Štěpánková v roli ženy, provdané rodiči za vesnického lékaře, jehož lásku nedokáže docenit, jelikož o ní potřebuje být neustále ujišťována a přesvědčována, doslova zazářila. Ve druhé půli, kdy se mílovými kroky řítí do záhuby, k exekuci a vlastnímu konci, bylo v divadle ticho, že by se dalo krájet. Přesně tyto principy totiž platí i dnes a měl by je povinně vidět každý, kdo si bez rozmyslu půjčuje na ´dočasně lepší život´. Ostatní protagonisté drželi krok a především Radek Valenta v roli lékárníka a Jan Teplý coby prohnaný obchodník Lheureux zaslouží za svůj výkon uznání.

Jitka Schneiderová a Roman Zach, úspěšní účastníci taneční soutěže Star Dance, využili svého nadání v hudebně taneční inscenaci Rona Hutchinsona ´Moje tango´, která v režii Simona Cabana a Denisy Abrahámové okouzlila vyprodané Městské divadlo v Jablonci. Třetím protagonistou byl Karel Mařík, tentokrát v roli hudebníka, taxikáře a hoteliéra. Hlavní mužské role manžela, učitele tanga, doktora a kolegy pak s grácií zvládá již zmíněný Roman Zach, jehož taneční nadání je neuvěřitelné a tango naopak velmi uvěřitelné. Je v něm všechno, hrdost, vášeň i sebeuvědomění, to vše podané jaksi mimoděk a s lehkostí.

Na co že se všichni v tomto večeru těšili nejvíc? Jednoznačně na Lucii Zedníčkovou, Annu Kulovanou alias tchyně a Danu Homolovou s Martinem Krausem v roli novomanželů, kteří se vzali i přes nevůli svých matek. Ty do našeho města přivezla Agentura Fanny Praha pod názvem Tchyně na zabití. Čtveřice protagonistů ve hře Jakuba Zindulky bavila zaplněné Městské divadlo v Jablonci nejenom lechtivými vtípky, ale i svébytným viděním světa v kontrastech odlišných osobností, které dělají náš svět jedinečným. Vztah mezi matkou a dcerou, matkou a synem, mezi partnery a hlavně mezi jejich maminkami, tedy oběma tchyněmi, nabíral na obrátkách, chvíli byl zádumčivý, ale většinu času velmi veselý. A že k tomu přispěla i notná dávka duchařiny? Možná právě tato dějová linka dodávala Tchyním na zabití špetku toho správného šarmu. A tak není divu, že například při zvolání věčné zastánkyně květinových dětí, respektive maminky nevěsty - " Mrtví jsou si všichni rovni," řičelo divadlo smíchem. V kontextu hry věc naprosto přirozená, po návratu domů si mnozí uvědomili, že ovšem věc nadmíru pravdivá. A takové to představení bylo. Uvolněné, hravé a zábavné, ale přesah mělo na komedii doslova obdivuhodný. (ims)