Že ´Kdokoli může dělat cokoli´ bylo Betty MacDonaldové jasné vždycky. A tak si sedla a napsala román, který si ihned získal svoji popularitu. S humorem sobě vlastním v něm Betty popisuje neradostné období uprostřed hospodářské krize tak, jako by to byla hra, během níž se hráči (běžní lidé) budou od začátku do konce hlavně bavit. Já sama znám humoristické dílo Betty MacDonaldové do puntíku a po jejích knihách sahám opakovaně a hlavně ve chvílích, kdy je mi smutno. A ony vždycky zaberou. O to větší bylo mé očekávání, když jsem se dozvěděla, že do Jablonce míří Divadlo Ungelt, které veze dramatizaci Bettyina románu v režii Petera Gábora. A tak se na prknech místního kulturního stánku sešli Jitka Smutná, Tereza Kostková, Máša Málková, Eva Josefíková, Jiří Hána a Jaromír Nosek a společně rozehráli příběh jedné pospolu držící rodiny s podnikavou sestrou a svéráznou maminkou. To se pak dá zvládnout i starost o dvě děti, absence kvalifikace a hospodářská krize? Nad ní můžete klidně mávnout rukou.

Hra Brada Frasera ´Teď mě zabij´, s níž přijelo do Jablonce Městské divadlo Mladá Boleslav, nese podtitul Strhující příběh pro pět herců a nekonečno emocí a jedná se o podtitul více než výstižný. Pod režijním vedením Petra Mikesky, v překladu Pavla Dominika a dramaturgii Lenky Smrčkové se na pódiu představil famózní Milan Ligač alias postižený syn Joey Surdy, jeho otce Jakea Surdyho ztvárnil Roman Teprt, tetu Twylu Malvína Pachlová, otcovou milenkou Robyn se stala Lucie Matoušková a rodinným přítelem a pomocníkem Rowsym se stal Jan Hofman. Zmíněné pětici protagonistů to spolu na jevišti náramně svědčilo a i přes tíži příběhu byla znát jejich symbióza a velmi příjemný, ničím nepřemotivovaný projev. Samostatnou kapitolou by byl výkon Milana Ligače, který se dostal až na dřeň a byl v roli těžce postiženého teenagera velmi, velmi uvěřitelný. Jeho cit pro postavu a extrémní fyzické i emocionální vypětí by se snad dalo přirovnat pouze k Dustinu Hofmanovi ve filmu Rain man. Tady však šlo o něco jiného, o příběh, který se kdykoli může stát komukoli z nás, na první pohled je tragický, ale uvnitř v sobě skrývá tolik síly a odhodlání, které si mnozí ´ve svých šťastných dnech´ vůbec nedokáží představit.

Úvodem podvečera zazpívali prvňáčci z Písklat, pod vedením a za doprovodu Dagmar Vajdíkové, která vystoupení dětí obohatila i choreograficky. Následně patřilo pódium nejmenším a nejmladším účastníkům, resp. DPS Skřivánek pod vedením Věry Pokorné Jelikož se jedná o prťata z mateřinky, přítomné dámy si pro jistotu vytáhly kapesníčky. A byly potřeba. Malé slečny zvládly i sólo a nejmenší chlapeček zase roli ´šviháka lázeňského´. Trochu překvapivě dorazil ze Semil i DPS Sedmikrásky, sdružující žáky prvních a druhých tříd. A aby překvapení nebylo málo, tak jejich nejmenší zpěvačka překvapila největším hlasem, když si zcela bez trémy se svým sborem střihla sólo. K semilským účastníkům pařil i DPS Čekanky a z Liberec přijel reprezentovat DPS Slunečnice z liberecké ZŠ Švermova pod vedením Radky Samkové. Ocenění si bezpochyby zaslouží všichni účinkující, kteří svým příbuzným a příznivcům připravili krásný zážitek . Pochvalu si zaslouží i moderátorka akce, Lucie Peterková, jenž s úsměvem zvládla i nečekané situace, k nimž řadíme třeba chvilkovou nepřítomnost fotografky.

K obraně naší socialistické vlasti buď připraven, zazněla z pódia první věta. " Vždy připraven," nenechalo se zaskočit komunismem ovlivněné hlediště a Jarmila Vlčková, jež větu pronesla, se neubránila pousmání. Hesly se to ostatně v průběhu tříhodinového představení jen hemžilo, nechyběly budovatelské písně některé dokonce v ruštině a moře, ba přímo oceán dobré zábavy.

Hodiny dřiny, pružná štíhlá těla a vášeň pro balet zúročili v Městském divadle Jablonec studenti ze souboru Taneční konzervatoře hl. města Prahy v rámci večera se stejnojmenným názvem - Bohemia Balet. Bohemia balet sdružuje jak studenty, tak i absolventy Taneční konzervatoře hl. města Prahy a vystupuje nejen u nás, ale i ve světě. Ke spolupráci se souborem jsou zváni renomovaní domácí i zahraniční choreografové. V našem divadle předvedl některé povídky ze sbírky Karla Hynka Máchy Kytice, v choreografii Aleny Drápalíkové, Rapsodii v modrém G. Gershwina v choreografii Jiřího Dvořáka, Balaré Vincenta Dumestre, choreografie Bérangere Andreo a Tintina a zlaté střevíce A. Piazzoly v choreografii Mariky Hanušové - Blahoutové. Provedení baletu je nejenom technicky vypiilované, ale i plné radosti a entusiasmu, které dokáže nabídnout jen mládí. Rovněž rozsah tanců je neuvěřitelný, sahá samozřejmě od klasického baletu (např. slavná pas de deux z baletu Korzár, Don Quichotte, Labutí jezero či Šípková Růženka), přes současné choreografické kompozice až po lidové tance z Čech, Moravy a Slovenska.

Komedie se záhrobní tématikou, i takový by mohl být podtitul představení ´Moje hra´, které do Městského divadla v Jablonci přivezlo Divadlo Kalich Praha v režii Jana Kačera. Hlavní role Pana Jankulovského se zhostil nestárnoucí bard české filmové i divadelní scény, Jiří Bartoška. Známý fešák odehrál víceméně celé představení, světe div se, v rakvi. Přestože textově nepatřila jeho role zdaleka k nejobsáhlejším, dokázal si Bartoška v mžiku podmanit publikum zaplněného kulturního stánku a především dámy hltaly jeho osobu od první chvíle. V roli sedmdesátníka, kdysi věhlasného spisovatele, který posmrtně ´hovoří´ s některými ze svých životních partnerek, se musel cítit jako ryba ve vodě. Kolem něho krásné ženy všech věkových kategorií, jakákoli, jen ne nudná atmosféra, osobité vzpomínání a nezbytné cigárko. Zápletka veselohry se dá shrnout asi takto - Bartoška už si nevrzne, stačí mu chlast a cigáro, Bydžovská by ho chtěla, ale raději má zelenou a výčepní lihovinu, s Janou Janěkovou ml. tvořili pár devět let a Nina Divíšková byla jeho první. Však také přímo zářil a jeho umírněná gesta, přirozené herectví a grimasy byly přesně těmi prvky, na něž budeme vzpomínat, když se řekne Moje hra.

Kytary, které si povětšinou spojujeme s plápoláním táborových ohňů povýšili na nástroje hodné koncertních síní. Řeč je o Pražském kytarovém kvartetu, které v Městském divadle v Jablonci euforicky roztleskalo publikum. Ve slušně zaplněném kulturním stánku zazněly skladby Štěpána Raka, Manula de Fally, Joaquína Rodriga, Maurice Ravela, Zdeňka Lukáše či Lukáše Sommera.

Divadlo A. Dvořáka Příbram uchopilo podstatu příběhu za správný konec a jejich hra tak neztratila, oproti své knižní předloze, ze své humornosti a svěžesti ani o chlup. Večer neměl hluchá místa a dokonalý Aleš Háma dokázal vyzdvihnout už tak povedené repliky ještě o level víc. Ostatně, zdatně mu sekundovali Jan Konečný, Petr Bednář, Filip Muller, Jiří Vojta a další. Jak bylo zmíněno, hudební složce vévodila notoricky známá píseň z fimu Most přes řeku Kwai a koloritu děje odpovídala chytře promyšlená, jednoduchá, scéna. Velký kus práce odvedl Martin Pacek s pohybovými ´majstrštyky´ protagonistů. Každopádně Háma nás svým komediálním talentem doslova okouzlil a neumím si na jeho místě představit nikoho jiného. Jeho smysl pro vypointování jednotlivých situací, neuvěřitelně komolená němčina a skvěle vypiplané pohybové kreace dodaly hře tu pravou špetku nečeho navíc, tedy právě takového koření, který dělá z dobrého pokrmu famózní lahůdku. Entčudligung, Je něco shnilého v Třetí říši a mnoho dalších perliček hodnotilo publikum smíchem hurónským a upřímným a jestli se divákům v natřískaném divadle něco nelíbilo, tak jedině to, že už je konec.

Pátá dohoda Jaroslava Duška nejenže opět vyprodala Městské divadlo v Jablonci, ale především shrnula předešlé čtyři dohody a nabídla ještě řadu příměrů, které děti běžně používají a kterých jsme si my dospělí už dávno přestali všímat. Taky už po dnešním večeru nemáme tak vyhraněný názor na třináctku, možná nebudeme brát tolik věcí automaticky a doufám, že všem se vryla do paměti poslední Duškova věta, kterou ovšem původně vyřklo malé dítě. Tomu rodiče hrozili, že "Když to nepůjde po dobrém, tak..." Když to nepůjde po dobrém, tak to nepůjde vůbec," odpovědělo dítě bezelstně A po dobrém to jde i ve společnosti Amelie, která pomáhá k úsměvům onkologickým pacientům. A právě zástupkyně Amelie převzala z rukou Jaroslava Duška část z výtěžku představení, respektive pětadvacet tisíc korun. (ims)

Nehřešte slovem, neberte si věci osobně, Nevytvářejte si domněnky a Dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Čtyři dohody Jaroslava Duška opět do posledního místečka vyprodaly Městské divadlo v Jablonci. Velmi poutavé a obohacující Duškovo pojetí moudrosti starých Toltéků patří již mezi stálice, těšící se obrovskému zájmu publika napříč republikou i generacemi. Jak sám Dušek říká, původně si myslel, že to bude kus pro pár podivínů, jenže jich za těch zhruba patnáct let stále přibývá. Nebo je to tím, že se v nás čím dál víc probouzí kousek Brahmy, kterého nosíme všichni v sobě? Já sama jsem viděla Čtyři dohody již popáté (a možná jsem si jedno zkouknutí ubrala) a pokaždé si z představení odnáším nové postřehy. Krom toho se samozřejmě královsky bavím, přestože je většina myšlenek určena spíš k hlubokému zamyšlení. Ale to by tu nesměl být právě Jaroslav Dušek, který ve svých tradičních béžových kalhotách, v bílé košili a s bosýma nohama pravidelně ukazuje, jak může být život a potažmo svět zábavný, inspirativní a velmi, velmi opravdový. Miluji jeho zapálení pro věc, jeho široký úsměv a bezbřehou energii.