Po vraždách zůstává ticho. Pak jsou ovšem vraždy, které provází smích, zmatek, a především vtíravý pocit, že si rozum dal pauzu. A právě takové emoce budí hra Vražda v salónním coupé.
V Městském divadle Jablonec se ukázalo, že cimrmanovský humor nejenže neumřel, ale obsadil nová těla, nové hlavy, nové hlasivky a tím zákonitě i nové oběti v hledišti.
Liberecký ochotnický Ansámbl Mikoláše Dačického z Heslova předvedl známé vyšetřování tak důkladně, že by se za něj nemusela stydět žádná slepá ulička. Soubor, složený z nadšenců, a především milovníků Járy Cimrmana, v krásných kulisách servíroval tuto hru s jistotou fajnšmekrů, preferujících umění rozebrat jakoukoliv myšlenku do bezvědomí, a to navzdory tomu, že nikam nevede, přičemž je jim jasné, že smysl je přeceňovaným pojmem. ´Tito liberečtí týpci ´se ve zmíněných principech orientují již druhou dekádu a je to znát. Ne z rutiny, ale z klidu, s nímž s nonšalancí nechávají pointy vyšumět, aby je vzápětí opět a opět vysvětlovali. Salónním coupé se tak, díky nim, proměnilo v místnost, v níž se hromadí argumenty předem určené k popření, a to s neobyčejnou zarputilostí.
Největším vítězstvím večera ale nebylo odhalení pachatele, to by bylo příliš jednoduché, nýbrž zjištění, že Zdeněk Svěrák a spol, tedy původní Cimrmanologové, mají své následovníky. Ne imitátory, ne muzejní exponáty, ale živé nositele humoru, který přežívá právě proto, že se nebere smrtelně vážně. A pokud má být Cimrmanův humor zachovám i příštím generacím, tak rozhodně takto. Ochotnicky, nadšeně, s drivem a přesvědčením. A právě tehdy může být i vražda veselé od začátku do konce.
Ansámbl Mikoláše Dačického z Heslova neprezentuje Cimrmana jako relikvii, ale jako živý organismus, který se směje sám sobě a náramně se tím baví. A to včetně této recenze, která se tímto oficiálně označuje za nedůležitou. (ims)
