Rok 2026 je oficiálně vyhlášen Rokem akordeónů, a tak je na místě, abychom jim v dnešním programu dali prostor. Touto větou začal dychtivě očekávaný koncert Jaroslava Svěceného ´Ve znamení tanga´. A tak na pódiu vedle houslového virtuosa excelovali také virtuos akordeonový, Ladislav Horák a tři jeho studenti, sourozenci Martin a Andrea Šulcovi a Filip Kratochvíl. A ačkoliv jsem si původně moc neuměla spojení akordeonu a houslí představit, výsledek mě doslova uhranul. Veselé a hravé tóny akordeónu dokonale lahodily tklivým a naléhavým houslím virtuosa Svěceného a jejich symbióza byla až nakažlivá. Program čítal díla z pera Alfreda Schmittke, Astora Piazzolly, Georga Friedricha Handela, Johanna Sebastiana Bacha, Richarda Galliana, ale i českých autorů, Jana Bendy či Václava Trojana, perličkou na závěr bylo tango mladého španělského skladatele Gorka Hermosy s názvem Anantango.
Jaroslav Svěcený celý večer jako vždy provázel slovem, ke každému autorovi i skladbě připojil pár zajímavostí, s nostalgií zavzpomínal ne legendární koncert na mole jablonecké přehrady, kam připlul po vodní hladině na loďce a publikum doslova obsadilo přilehlé břehy. Letos bude již tato vzpomínka desetiletá, přesto se v hledišti našli mnozí pamětníci této jedinečné akce. Já jsem naopak vzpomínala na malou holčičku, jenž seděla v řadě za mnou na posledním koncertě Jaroslava Svěceného v Městském divadle Jablonec. Tenkrát šeptala svým rodičům, že se jí při té hudbě chce tancovat. Troufám si tvrdit, že tento večer by ji roztančil zcela jistě. Z pódia zněly jak skladby klasiků, tak i filmové melodie, slyšeli jsme skladby známé od Edith Piaf či romantické melodie z dílny Ennia Morriccone, nechyběla ani melodie pohádková. Houslista během večera vystřídal hned dva mistrovské nástroje, zatímco jedny housle byly vyrobeny na začátku devatenáctého století, ty, kterými večer začal, nesly datum vzniku v roce 1780. " Když jsou housle dobré, v tomto prostoru znějí krásně," deklamoval u pódia Svěcený, ale zapomněl dodat, že je důležité hlavně to, kdo královský nástroj rozezní. A tahle kombinace se neomrzí nikdy. Bylo to krásné, bylo to niterné i živočišné zároveň a bylo to tím nejsilnějším elixírem pro duši jaký si umím představit. Dvouhodinovka utekla jako voda, a že jsme v závěru stáli a aplaudovali jako o život? To se již rozumí samo sebou. Bravo, a nesmírně se těšíme zase příště. (ims)