Rodinná tragikomedie o mnoha způsobech a podobách lásky, z níž se dělají i ty největší hlouposti, vnesla do kulturního stánku nejen komediální prvky, ale i chvíle zamyšlení a zpytování sebe sama. Je právě ta naše pravda tou nejlepší cestou i pro ostatní? Excentrické herectví naší přední umělkyně Simony Stašové dalo vyniknout právě těmto rozporům. Její dokonalé a nezaměnitelné pojetí je tím pravým stěžejním bodem celé hry, částečně však na úkor rolí sourozenců, především pak dcery Laury, jejíž dialogy jsou oproti románové předloze radikálně očesány.

Vizváryho moderní choreografické myšlení se snoubí s klasickou školou pantomimy (je žákem Borise Hybnera) s obrovským citem pro přirozený pohyb. Výsledkem je tak nejen pantomima, ale spíš scénické divadlo na pantomimě založené. Za svůj výkon získal Radim Vizváry Cenu Thálie 2016 a za tentýž výkon si vysloužil v Městském divadle v Jablonci zasloužený standing ovation, tedy ocenění, které bývá u tohoto typu umění věcí velice ojedinělou.

Eva Holubová s Bobem Kleplem na sebe zkrátka slyší, jejich vzájemné „jiskření“ je nezpochybnitelné a skutečně navozují pocit, že spolu strávili celý život. Opomenout nelze ani jejich blízký kontakt s publikem, který mnohé zúčastněné na jedné straně až šokoval a na straně druhé neskutečně pobavil. Klobouk ovšem smekáme i před výkony mladé dvojice, v níž exceluje především Marika Šoposká svým velmi přirozeným a lehkým způsobem hraní. A její chorvatský song nemá chybu.

Skvěle vymyšlená scéna, výborné výkony herců v čele s excelentním protagonistou malého Kubíčka a známá hudba, udělaly z Městského divadla v Jablonci na hodinu a půl pohádkové místo. Děti, které v doprovodu rodičů tentokrát zaplnily divadlo až po okraj, s napětím sledovaly, jak to tentokrát s ničemným Trautenberkem dopadne a zapomněly přitom na obvyklé špitání. Mlčení přerušovaly pouze rady Kubíkovi na jeviště, když se ptal, jestli má dát zlému Trautenberkovi ještě šanci, aby se napravil. Jejich první reakce byla ovšem jednoznačná - NE!!! Jejich rozhodnutí rozesmálo dospělé přítomné a po krátkém vysvětlení se tedy děti nechaly umluvit, že mocipánovi dají ještě jednu šanci.

Tentokrát se do nastudování veselohry pustili pražští ochotníci z Divadla Bez Debat a v režii Radka Bílka exceloval především protagonista Truffaldina. Ten svým výkonem předstihl mnohé profesionální herce. Jeho lehkost pohybu, gesta i neuvěřitelná rychlost mluvy diváky doslova ohromila. Nutno ovšem dodat, že neméně skvělé byly i výkony ostatních ochotníků, kterým se snad dalo vyčíst pouze několik přeřeků. Ty byly ovšem v porovnání s lehkým a energickým během hry věcí naprosto podružnou. Za pochvalu stojí i minimalistická, leč velmi povedená scéna, vyšperkované dialogy a zapojení diváků do děje.

Pětice sličných a především prvotřídních hudebnic předvedla v Jablonci klasické i novodobější melodie, hudbu těžší i veselou, a to vše doplnila milým projevem a „mekkou Slovenčinou“ Zuzany Bandúrové, která se během večera představila rovněž v roli moderátorky.

Klasické dílo, kterému se dočkalo věhlasu především díky opernímu zpracování Leoše Janáčka, patří k vrcholným dílům českého realismu konce 19. století. Pod režijním vedením Martina Františáka jsme viděli nejen strhující dramatický příběh s tragickou zápletkou, ale rovněž excelentní výkony všech hrdinů. V tomto ohledu se zaskvěla především Tereza Terberová v roli Jenůfy, Tomáš Dastlík coby Laco a Kostelnička Dagmar Havlová, jejíž ztvárnění nabídlo naprosto uvěřitelnou, emotivní a velmi citovou podobu ženy, nechající se svázat pravidly na úkor lidství. Tato role se řadí k vůbec nejobtížnějším dramatickým partům a Dagmar Havlová v kůži Petrony Buryjové obstála na výbornou.

Svěží, ale romantická atmosféra dokonale korespondovala s poeticky vyladěnou scénou, plnou světýlek, stromů, projekcí a variabilnosti. Celek nabýval místy až pohádkové atmosféry, evokujíc tak starou českou mytologii. Samotný Jirásek je autorem nadčasovým a jeho díla bezpochyby patří do zlaté pokladnice našich kulturních klenotů, ovšem úprava Hany Burešové zpřístupní Lucernu i těm, kteří se chystají přijít „Jiráskovi teprve na kloub“.

Pod režijním vedením Mirka Černého zhlédli malí milovníci divadla muzikálové provedení pohádky, podle známé filmové předlohy. A právě notoricky známé a dětmi oblíbené písničky, byly zcela jistě hlavním tahákem pro odpoledne, strávené v kulturním stánku. Krom velkých i malých diváků bychom rádi zmínili skupinu mentálně postižených dívek, které nám v doprovodu svých vedoucích, názorně předvedly, jak bychom se v divadle měli chovat. Na jejich adresu závěrem pronesla malá blondýnečka větu, kterou si budu pamatovat- " Jsou jako my, jenom se jim mozeček vyvinul trochu jinak, ale jsou to hodné holky," pronesla polohlasem dívenka.

Diváci se téměř tříhodinovým představením doslova prochechtali, a to navzdory tomu, že o některých tématech budou doma pravděpodobně ještě přemýšlet. Původní hra Willyho Russella z roku 1988 se dočkala vynikajícího překladu Pavla Dominika a pod režijním vedením Zdeňka Kaloče Stašová doslova zazářila. Mistrně napsaná komedie s dokonale výstižnými dialogy (v tomto případě si však troufám napsat monology) Stašové sedla jako... no, však to znáte. Její plné a košaté herectví dokázalo divadlo doslova prolnout. Proměna ženy, utahané vlastním životem, v ženu, kterou kdysi bývala, byla naší přední herečkou doslova dotažená do konce. Jakoby nám před našima očima omládla. A troufnu si říct, že stejně tak se cítilo i publikum, které bravurní výkon Stašové ocenilo nejen bouřlivými ovacemi, ale i standing ovation.