Musica Florea patří dlouhodobě k nejrespektovanějším interpretům tzv. ´staré hudby´ a významným způsobem se zasadila o renesanci zájmu o dílo českého hudebního velikána a barokního mistra Jana Dismase Zelenky. V poslední době se však orientuje na novodobější autory, přičemž respektuje zásady historicky doporučené interpretace.

Nehřešte slovem, neberte si věci osobně, nevytvářejte si domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Čtyři dohody Jaroslava Duška opět do posledního místečka vyprodaly Městské divadlo v Jablonci. Velmi poutavé a obohacující Duškovo pojetí moudrosti starých Toltéků patří již mezi stálice, těšící se obrovskému zájmu publika napříč republikou i generacemi. Jak sám Dušek říká, původně si myslel, že to bude kus pro pár podivínů, jenže jich za těch zhruba devatenáct let stále přibývá. Navíc se stávají, v této nelehké době, tato moudra ještě aktuálnějšími, než dřive.

Porota si užila přehlídku stejně jako vy a s uvedenými choreografiemi byla spokojena vzhledem ke kvalitě provedení i tvorbou jako takovou. Hodnocení naleznete v článku.

Dolores, Saša, Naira, Gina a Kathrin, respektive svérázné členky nejúspěšnější české travesti show současnosti, rozvlnily (a věřte, že nad použitým Y jsem dlouho přemýšlela) své boky před vyprodaným jabloneckým divadlem. Tak touhle věrou jsem začala psát svoji recenzi z minulého představení tělesa, které si bere za cíl pobavit především dámské publikum. Tenkrát se mi ovšem zdálo, že až taková míra lechtivosti se do našeho krásného kulturního stánku nehodí, a to navzdory tomu, že taneční výkony i vizáž měly ´aktérky´ doslova v malíku. Tentokrát to byla ovšem zcela jiná káva.

Proč se úspěšný advokát (Martin Zounar) probudil nahý v manželské posteli se svým, též nahým, kolegou z práce (Martin Kraus) a proč tomu chce Martina Randová přijít na kloub, nebylo v příběhu úplně podstatné a zvláštní závěr tuto domněnku jen potvrzoval. Co však podstatné bylo, je obsazení. Neuvěřitelný komediální talent, pohybové kreace a ´rozvlněné tělo´ Martina Zounara nutilo k salvám smíchu od začátku až do konce.

O Pavlu Šporclovi je známo, že si své koncerty uvádí rád sám a nejinak tomu bylo i v Jablonci. V úvodu večera představil nezbytné sponzory a velmi milým a vstřícným způsobem poděkoval publiku za přítomnost a popsal program. Pak už se jeho smyčec rozběhl po čtyřech houslových strunách s takovou něžností a naléhavostí jako by jich tam bylo nejmíň desetkrát tolik. Emoce doslova prýštily všemi směry a když došlo na romantické pasáže, zdálo se, že se pod návalem něhy nástroj rozpustí. Výjimečný zážitek to byl. Tak výjimečný, že během večera publikum nekašlalo ani nesmrkalo, podzimu navzdory. A v závěru aplaudovali vestoje s takovou vervou, že jsem to u klasické hudby ještě nezažila. " Já jsem věděl," řekl virtuóz v závěru a přidal jako bonbonek - Poem Zdeňka Fibicha. A my v hledišti jsme taky věděli. Věděli jsme, že jsme zažili výjimečný večer, který pomohl vyplout na povrch emocím, které jsme v poslední nelehké době, trochu zanedbávali.

Doku - fikční drama. Do této škatulky zařadili tvůrci ojedinělý divadelní počin o životě zpěvačky Věry Špinarové. Jak říká scénárista a režisér v jedné osobě Tomáš Dianiška, jde o příběh oslavující drzý big beat a Věru samotnou, jelikož právě ona svoji tvorbou vzdorovala všem stereotypům. Velice intimní portrét a epický příběh o nezávislosti, intrikách, odvaze i lásce do Městského divadla Jablonec nad Nisou přivezlo Divadlo Petra Bezruče Ostrava a přestože stopáž Špinarky čítala neuvěřitelných 170 min, diváků přilákala tolik, že zaplnili kulturní stánek až po střechu. Již o přestávce však bylo jasně čitelné, jak je čas relativní. Půldruhé hodiny uteklo jako voda a kulturymilovní diváci pěli o pauze samé ódy a nešetřili superlativy především na adresu herečky Markéty Matulové v hlavní roli Věry. Není divu, že Markéta získala za postavu Věry Špinarové Cenu za ženský herecký výkon roku 2021 a současně obdržela cenu Talent roku 2021. Inscenace samotná pak získala Cenu divadelní kritiky 2021 v kategorii ´Poprvé uvedená česká hra roku 2021´.

Po střechu zaplněný kulturní stánek od prvních okamžiků uchvátila koncepce večera, která tentokrát příznačně vsadila na podzimní melancholickou notu. Přesto, a nebo právě proto program doslova překypoval emocemi. Když v úvodu vystoupily děti ze sboru s písní Mamince a další, kterou částečně ztvárňují i ve znakové řeči, objevily se na tvářích v publiku první slzy. Slzy dojetí a emotivních vjemů ani nestačily oschnout a už je přiživily songy nejúspěšnější zpěvačky české populární scény současnosti, Lucie Bílé. Když použiji příměr o tekutých emocích, který se v hudbě hojně používá, musela bych uvést, že spojení Bílá - Malásek jej doslova chrstli do hlediště a opakovaně přilévali další litry. Je neuvěřitelné, jak si Lucie Bílá dokáže udržet svůj pověstný rozsah a neztratí přitom ani lehkost projevu, ani sílu svého hlasu. Z hlubin do výšek skáče jako Javier Sotomayor a ještě si to dokáže náležitě užít. Její naléhavost, prožitek a drive umocňuje Petr Malásek, který černobílé klapky doslova hladí a dává jim své srdce všanc.

Hudebně naučná show dokázala děti nejen rozezpívat, ale i roztančit a ukázat bezprostřednost, jakou disponují právě jenom ony. Kluci i holky z jeviště i hlediště zpívali, jezdili na koloběžce a učili se nosit helmu a chrániče, pečlivě sledovali, jak se správně čistí zoubky a hlavně se po celou dobu náramně dobře bavili.

Kdo by neznal legendární a oblíbenou Všechnopárty Karla Šípa, kterou každotýdně sleduje na svých obrazovkách většina z nás. S cestovní obdobou této úspěšné show zavítal do Městského divadla Jablonec nad Nisou Karel Šíp v doprovodu Jiřího Bláhy z plzeňského divadla. Pod názvem Minipárty pak společně rozjeli proud zábavných historek, vzpomínek, i přiznání, podaný s takovou srdečností a entuziasmem, že se ´našvihaný´ kulturní stánek otřásal v základech.