Tentokrát do hlediště Městského divadla Jablonec nad Nisou usedla na inscenaci ´1 000 tváří Adiny´ i spousta studentů. Už to samo o sobě napovídalo, že nepůjde o večer, který by se dal pouze „odsedět“. A skutečně, tohle představení si pozornost bere a nepouští ji ani dlouho po závěrečném potlesku.

Přiznávám otevřeně, že k příběhu Adiny mám vztah, a že mě podobná témata zajímají dlouhodobě. Možná i proto na mě zpracování Mladoboleslavského divadla zapůsobilo tak silně. Odcházela jsem s pocitem, že jsem nezhlédla jen další divadelní titul, ale promyšlenou a vrstevnatou výpověď o paměti, identitě a o tom, jak se jeden lidský život může rozpadnout na zmiňovaných tisíc kousků. Zároveň jsem si ale během večera několikrát položila otázku – Prožívají to stejně i ti, kteří o Adině dosud nic nevěděli? Dokáže inscenace obstát i jako první ´setkání´ s jejím osudem?

Text Daniely Sodomové, v režii Adély Stodolové,  skládá portrét ženy, která není jednou osobou, ale celou galerií verzí sebe samé. Filmovou hvězdu Adinu ztvárňuje Malvína Pachlová s jistotou i vnitřním napětím, které naznačuje, že pod elegantním povrchem se skrývá mnohem víc. Její mladší podoby představují - Titinka, v podání Svatavy Hanzl Milkové a Jarmila, malá Adina, kterou hraje Tereza Blažková-¨. A ani náhodou jejich projev nepůsobí jen jako ilustrace minulosti, ale naopak jako živé a rovnocenné součásti jednoho příběhu. Silným protipólem je pak Ivana Nováčková, coby nejstarší Adina Pearsonová, jejíž přítomnost na jevišti v sobě  nese klid i tíhu bilancování.

Velký podíl na výsledném dojmu má ovšem celý herecký soubor. Postavy soudců, rodinných příslušníků i dalších figur nejsou pouhou kulisou, ale aktivně vstupují do vyprávění a spoluutvářejí jeho rytmus i napětí. Roman Teprt, Petr Prokeš, Lucie Matoušková, Hana Marie Maroušková, Veronika Bajerová, Magdaléna Jirounková, Ivo Theimer, Milan Ligac a další vytvářejí svět, který je neklidný, proměnlivý a místy znepokojivě povědomý.

Režijní pojetí Adély Stodolové pracuje s obrazem, pohybem i tichem. Scéna Marka Cpina a choreografické řešení nutí diváka zůstat ve střehu. Příběh se odvíjí ve svižném tempu, žádné pohodlné sledování příběhu z bezpečné vzdálenosti se nekoná. Hudba Petra Zemana atmosféru citlivě podkresluje, kostýmy Evy Suchánkové pomáhají orientovat se v čase i proměnách identity, aniž by na sebe zbytečně strhávaly pozornost.

Pro mě osobně se jedná naprosto famózní představení, silné, soustředěné a myšlenkově bohaté. O to víc mě zajímalo sledovat reakce mladého publika v sále. Pokud inscenace dokáže oslovit i ty, kteří přicházejí bez předchozí znalosti Adinina osudu, pak se Městskému divadlu Mladá Boleslav podařilo něco mimořádného. Odvedli jako vždy poctivé divadelní řemeslo a dokázali naservírovat publiku zážitek, který není jen rekonstrukcí minulosti, ale živou otázkou položenou dnešku. Bravo, tohle se Mladoboleslavským opět povedlo. Jejich rodačka Adina by byla na své krajany jistě právem pyšná. (ims)