S neotřelou komedií ˇVraťte nám Sofii Lorenovou´ přijelo do našeho kulturního stánku Divadlo v Řeznické Praha. Zhruba sedmdesátiminutové představení, nesoucí v sobě lehkost, melancholii, humor, ale i nenápadnou bolest, napsala Klára Formanová na námět Jitky Sedláčkové, která v komedii hraje hlavní roli zasloužilé manželky a matky dospělého syna, který zatím mama hotel neopustil, ale kdo ví...
Jitčina Miluška je autentická, plná civilního humoru. ´Ženská z masa a kostí´ , někdy tvrdohlavá, jindy křehká, ale vždy lidská. Radim Madeja v roli jejího muže Františka je naopak přesně dávkovanou kombinací ironie a bezradnosti, jemuž stačí málo, aby se nechal unést. Mužskou energii na jevišti doplňuje Michal Kern v roli syna Daníka,. I on působí svěže a přirozeně, aniž by sklouzl do pouhé ilustrativnosti. Dámou, po které je veselohra pojmenována, je skvělá Dáša Zázvůrková. Ta rozhodně není žádnou karikaturou Sofie Loren. Je svébytnou postavou, ztělesněním živých snů i dávných iluzí. Zázvůrková pracuje s hlasem, pohyby i gesty s takovou grácií, až člověk přestává vnímat hranici mezi snem a skutečností. Příběhem nás režijně provedl Lukáš Pečenka, jeho cit pro temporytmus je hodný obdivu. Hra nemá hluchá místa a je vyprávěna s citem pro detail. Jediným rozpačitým místem se zdá být závěr, který je příliš náhlý a v podstatě bez fantazie. Možná ale právě proto zde vzniká prostor pro přemýšlení.
Obrovskou devízou představení je jeho technická stránka. Hudba velmi citlivě reaguje na intimnost scény a v pravý okamžik dokáže zesílit emocionální náboj výrazných scén. Rovněž světla zaslouží smeknout klobouk. Světelný design pracuje s náladou precizně a zároveň velmi přirozeně, světla nejsou samoúčelná, ale vyprávějí spolu s herci , s empatickým citem pro atmosféru. Stejně tak kostýmy, které pomáhají vystavět vnitřní svět aktérů a okázalé jsou pouze do té míry, do které jim to dovoluje scénář.
Vraťte nám Sofii Lorenovou je inscenací, která vás pobaví i dojme, která je bez hluchých míst, ale přesto dává prostor tichu a která vás přiměje zamyslet se nad tím, co všechno bychom rádi vrátili a nakolik je ta představa reálná. Každopádně domů odcházíte s lehkým úsměvem a nostalgií, kterou nedáváte světu na odiv. ( ims)
