Fascinující detektivní komedii na motivy hry Erica Emmanuela, Schmitta Enigmatické variace, aneb Láska až za hrob, nám do Jablonce přivezly Synagoga koncerts Plzeň. Pod režijním vedením Jana Buriana rozehráli Martin Stránský a Jan Maléř dokonale vystavěný příběh dvou mužů, majících odlišný pohled na lásku, vztahy a život obecně, přesto však mají společného více, než jsou si zpočátku ochotni připustit. Na skvělý výkon Martina Stránského jsem byla připravena, že mě ovšem svým výkonem odzbrojí i Jan Maléř pro mě bylo příjemným překvapením. Citově zaměřený Erik Larsen (Jan Maléř) nastiňuje romantické pohledy vztahu s láskou nejen k partnerovi, ale i denní rutině a péči, čímž kontrastuje s živelným a radikálním nastavením spisovatele Abela Znorka (Martin Stránský). Čím děle však spolu oba muži hovoří, tím více se stírá hranice mezi oběma pohledy, a navíc vyplouvá na povrch nejedno tajemství na jehož počátku stojí žena.
Oba herci se ukázali v tom nejlepším světle a zároveň dokázali příběhu zachovat vibrace rukopisu Erica Emmanuela Schmitta. Humorné okamžiky střídaly momenty, které ťaly do živého a v publiku by byl rázem slyšet špendlík na zem spadlý a během mrknutí oka vše přehodit na jinou linku a zároveň neztratit původní myšlenku. Přesně tak, jak to nejhranější francouzský autor tisíciletí napsal a zamýšlel. Oba protagonisté byli tak opravdoví a uvěřitelní ve svých rolích, že kdybych se měla rozhodnout, která postava je mi vnitřně bližší, nedokázala bych to. Pokorný a empatický projev Maléře dokonale zapadal do divokého a precizního herectví Stránského a jejich postavy tak dostaly to, co je pro autora nemožné - tváře. Devadesátiminutový příběh měl spád od začátku do konce, neměl hluchá místa, vsadil na vytříbenou spolupráci aktérů a závěrečná eskalace byla jednoznačně fascinující. Zážitku odpovídaly i závěrečné ovace, které část publika vyjádřila vestoje. Bravo. ( ims)
