S moderní dramatizací Ibsenova románu Heda Gablerová - Naostro přijel do jabloneckého kulturního stánku Činoherní klub Praha. Pod režijním vedením Jiřího Havelky se před zaplněním divadlem odehrál vzrušující, temný, hluboký a obtížně čitelný příběh „Hedy“ současnosti. Pojetí Činoherního klubu vsadilo na zpracování Niny Segal, která si pro své vyprávění zvolila téma filmového natáčení slavného příběhu, jeho děj umístila do Norska a Jiří Havelka potvrdil svůj um, když do hlavní role obsadil Martu Dancingerovou.

Tato hra není divadlem, které by se „jen sledovalo“, je to kus, který se „musí vydržet“, aby vás zcela pohltil.

Od prvních minut je jasné, že tady nepůjde o souvislý příběh, ale  o vědomě rozbitý kaleidoskop. Významy se tříští, repliky překrývají a mnohdy působí jako z jiné dimenze. Postavy se míjejí a střetávají zároveň. Tento schizofrenní princip není pouhým efektem, ale samotnou podstatou inscenace. Celek působí jako bychom levitovali v něčí rozpadlé mysli. A to uvědomění vás buďto úplně vtáhne, nebo odmítne. Neuvěřitelné herectví Marty Dancingerové je  doslova epicentrem  napětí. Její projev osciluje mezi křehkostí a  chladnou kontrolou prošpikovanou mnoha neuchopitelně znepokojivými momenty. Viktor Zavadil v roli Jørgena je osobou snažící se udržet řád v absurdistánu. Romana Widenková (Thea) a  Jan Grundman (Ejlert)  přidávají příběhu vrstevnatost vztahů i esenciální konflikty, zatímco

Jan Hájek (Henrik) a Lucie Žáčková (Berta)  dotvářejí podivnou mozaiku světa, který se vám rozpadá přímo před očima. Dechberoucí scéna Dády Němečka je vším jiným, než pouhou dekorací. Je  proměnlivá, neklidná, někdy až nesnesitelně prázdná a zároveň dokonalá a účelová ve všech vrstvách příběhu. Rovněž hudba Milana Pastyříka a Josefa Münzbergera je silným atributem,  vstupujícím do děje s takovou intenzitou, že jej místy narušuje a na okamžik přebírá. A právě hudba je tím, co drží pohromadě celek, který by se jinak mohl rozpadnout. Režie se pohybuje na hraně kontrolovaného chaosu, nevede diváka za  ruku, spíš ho  záměrně ztrácí, a tím ho nutí hledat vlastní orientaci. Jenže zároveň tento princip naráží na své limity. Některé  repliky se ztrácí, slova rozplývají, o to víc vám explodují v uších výstřely. Možná záměr, možná slabina. V celkovém kontextu jde zřejmě o součást celkového rozkladu základních jistot.

Abych to shrnula, toto představení není  příjemné ani uklidňující, o to větší zásah dostanete. Donutí k soustředění a jeho hluboká a bolestivě otevřená témata vás „rozeberou na kousky“ a vy se budete nazpět skládat ještě cestou domů. Troufám si tvrdit, že ačkoli není Heda Gablerová - Noastro představením pro každého, Činoherní klub se jejího zpracování nebál a obstál na výbornou. Možná mi v mém nadšení pomohla i znalost původní Ibsenovy Hedy, ale jsem ráda, že i náročné divadlo má své pevné místo i svého vnímavého diváka a že ho máme možnost ochutnat i u nás, v Jablonci. Bravo. ( ims)