Když na společně prožitá léta s nejhorší zpěvačkou všech dob, Florence Foster Jenkinsovou vzpomíná po letech její klavírista, může z toho vzniknout povedená komedie s hlubokým podtextem. A přesně tak tomu bylo u stotřicetiminutové inscenace Divadla Ungelt ´Krásná vzpomínka´. Právě s ní přijeli do Městského divadla Jablonec Bára Štěpánová a Ondřej Brousek. Hvězdná dvojice, pod režijním vedením Martina Čičváka (ten je podepsán i pod střízlivou, ale originální scénou) předvedla zážitek par excellence.
Bára Štěpánová vytváří Florence s mimořádným entuziasmem, aniž by sklouzávala k laciné parodii. Její nastudování falešného zpěvu je obdivuhodné a vy se dvě hodiny těšíte, až si všechny ty árie pustíte v klidu v jejich plné kráse. Ale pořád vás to nutí nepřestat se soustředit a jste do toho projevu doslova vtaženi. Ondřej Brousek je na pódiu rovnocenným partnerem. Jeho Cosme Mc Moon není jen slušným a podřízeným společníkem ženy, která o svém zpěvu měla jasné představy. Brouskova hudební brilance i vypravěčská schopnost vnáší představení lehkou ironii a cit pro bod zlomu, kdy se humor mění v dojetí. Souhra obou protagonistů je báječná. Oba mají cit pro rytmus, lehkost, ale i přesnost a chemii, která se nedá naučit, ale která je mezi hereckými partnery nadmíru důležitá.
Florence Foster Jenkinsové se možná nikdy nepodařilo ohromit publikum v tom smyslu, v jaký věřila, dokázala však přimět lidi, aby ji poslouchali. A možná právě to je v životě podstatnější, než se zdá a dvojice Brousek/ Štěpánová nám to naservírovala tak věrohodně, až se tajil dech.
A tak se tentokrát v Jablonci ve stoje netleskalo dokonalosti, ale odvaze být svůj. Za potleskem a bouřlivými ovacemi se skrývala radost, vděčnost a kapka dojetí nad poznáním, co všechno se může skrývat za lidskou nedokonalostí. A jak moc záleží na úhlu pohledu. (ims)
