Oproti obvyklému pořadí začal Jaroslav Dušek nejdříve ve vyprodaném Městském divadle Jablonec dohodou pátou. První čtyři pak přišly na řadu druhý den. Po zhlédnutí obého však musím říci, "proč ne".
Pátá dohoda Jaroslava Duška nejenže divadlo vyprodala ale především shrnula předešlé čtyři dohody a nabídla ještě řadu příměrů, které děti běžně používají a které jsme si my dospělí už dávno přestali všímat. Taky už po dnešním večeru nemáme tak vyhraněný názor na třináctku, možná nebudeme brát tolik věcí automaticky a doufám, že všem se vryla do paměti poslední Duškova věta, kterou však původně nevyřklo malé dítě. Tomu rodiče hrozili, že ´Když to nepůjde po dobrém, tak ... ´ „Když to nepůjde po dobrém, tak to nepůjde vůbec,“ odpovědělo dítě bezelstně. A po dobrém to jde i ve společnosti. S tímto pocitem jsme odcházeli domů v pondělí.
V úterý na nás čekaly dohody čtyři.
Kniha Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků, se dočkala divadelního zpracování v říjnu 2004 a podle slov Jaroslava Duška měla mít tehdy krátký život. "Mylně jsme předpokládali, že zájem o dohody se bude týkat úzkého okruhu diváků. Jak je vidět, spletli jsme se. Hrajeme už sedmnáct let a zájem je stále obrovský. Asi přibylo lidem, kteří nenosí nálepku normální," usmíval se Jaroslav Dušek v úvodu večeře.
Pak si již totálně našlapané divadlo vyslechlo Duškovo vysvětlení všech čtyř dohod, které i znalcům knihy o příkladech osvětlilo naše naučené chování a myšlení, mohouc často nesmyslné reakce a neopodstatněné domněnky.
Miř slovem přesně, Neber si nic osobně, Nevytvářej si domněnky a Vždy dělej vše, jak nejlépe dovedeš. Tak zní dohody, jejichž pomocí můžeme změnit postoj sami k sobě ik druhému a jehož nepřítomnosti vede ke zbytečnému utrpení a ztrátě radosti ze života. Jednotlivé dohody oddělovaly na jevišti písně Pjéra la Šé´ze a Zdeňka Konopáska, které dokonale dotvořily atmosféru večera. Při Duškovu popisu konkrétních, naučených, ale nesmyslných frází, typu: Vystřel! Zmiz! Nebo - Okamžitě buď normální! ... se přesto ačkoli zalykali smíchy, někteří si naopak utírali oči. Zaslechli jsme v hledišti i poznámky - Jak se tomu může někdo smát? Vždyť je to k pláči ... A v omezení večere už ti, co se smáli i ti, kteří plakali, věděli, že to tak bylo správně. Nevytvářeli si domněnky, nebrali si nic osobně, nehřešili slovem a dělali vše, jak nejlépe uměli. Alespoň v tu chvíli. Nám nezbývá, než si přát, aby nám tohle vědění vydrželo co nejdéle. Jaroslav Dušek, Piér Šéz a Alan Vitouš pro to, s bosýma nohama a srdcem na dlani, udělali maximum.
Večer pořádal ve spolupráci s Městským divadlem v Jablonci veřejně prospěšný spolek ANAON z Chrastavy a část výtěžku putovala na charitativní účely. (ims)