Program Zaklínání smrti uvádíme v roční době, kdy se ve staré předkřesťanské tradici lidé shromažďovali, aby symbolicky zakleli Moranu, Mořenu či rovnou Smrtku. Nosili reprezentantku zimního spánku ze vsi a rituálně ji topili v řece či potoce. Když se vraceli zpátky, poprvé jim vstříc zavoněla jarní zem, voda studánek se bystře rozlila po lukách, poslední studené severní kouty prohřálo prudké dubnové slunce. A nebo se smrt (tentokrát čarodějnice) stala obětí rituálního ohně za Filipojakubské noci, kdy lidé poprvé v roce s důvěrou usedli na zem a objali se s přírodou, již vlahou a přívětivou.Smrt se nám dnes kdesi ztratila. Ta, která přichází často v bolesti a plodí bolest, musela být izolována, odpojena od normálního života. Především proto, že dnes už žijeme v bezbolestné době, respektive v době, která má na bezbolestnost těla i duše patent, dovede účinně léčit obojí. A tak je pro dnešního člověka smrt dnes mnohem tajemnější, než dřív. A strach z neznámého a zároveň fascinace tímtéž přichází v zápětí. Vždyť horor jako filmový žánr vzniká jako virtuální odpověď na náš strach a na naší fascinaci. A v akční počítačové hře zase můžeme mít nad smrtí virtuální moc. Myslím, že by člověk neměl na své kořeny zapomínat a na jaře si alespoň jednou s tou smrtí podat ruku, tedy s tou symbolickou. Byli bychom rádi, kdyby náš koncert nebyl ani hororem, ani voo-doo seancí, nýbrž možností rituálně zatočit se smrtí pro ty, kteří to letos na jaře ještě nestihli.V baladách Vítězslava Nováka (komponovaných v letech 1898 a 1900) nacházíme zvláštní prolínání inspirací typické pro hudbu na hraně 20. Století. Ve spojení s texty lidové poezie zde nacházíme doznívající romantické prvky, snad i s přímou inspirací hudbou Antonína Dvořáka, zároveň ale i prvky progresivní, moderní, které snadno můžeme označit za hudbu dvacátého století. Zejména rozpad klasické romantické věty, tedy časté příkré zlomy v atmosféře hudby, rychlé modulace a dramatické plochy v souladu s expresivností textu. A také rozpad klasické romantické harmonie, zejména použitím starých církevní stupnic, zahuštěných akordů a polyfonní imitace, která je pro Vítězslava Nováka typická. Poměrně zajímavou rovinou kompozic je také snaha o zvukomalbu. Když nešťastná Ranoša v první baladě pobíhá po břehu, hudba ji sleduje, když se probodne mečem, hudba je úsečná a ránu mečem přímo vidíme před sebou, vidíme i ruch u vody, když rybáři rychle spouštějí lodě na vodu. V Zakleté dceři zase pozorujeme pohodu a typicky mužskou bezstarostnost tří mladíků na cestách, slyšíme v klavíru rozpřahy sekyrou, když se chystají porazit strom. Další dvě balady, psané o dva roky později, mají poněkud epičtější záběr, příkrost je vystřídána vyprávěním, Vražedný milý má již od počátku nádech tragédie, která se sice vysvětluje poměrně pomalu, ale její předznamenání je již v úvodu na textu „eja hoj“, který Novák zhudebňuje obzvláště dramatickým intervalem. Neščasná vojna na závěr postupně graduje a v závěru přináší jakousi katarzi, snad míněnou i jako vrchol celého cyklu. Pocta tvůrcům Zdeňka Lukáše vznikla v osmdesátých letech 20. století, což by mohlo znamenat, že jde o hudbu prudce moderní a často na hraně poslouchatelnosti. Nicméně jméno autora garantuje zpěvnost a atraktivnost díla. Ne náhodou je Lukáš jedním z nejoblíbenějších skladatelů mezi amatérskými sbory. Tenhle krátký cyklus, inspirovaný texty Václava Fišera, patří navíc k tomu nejlepšímu, co Lukáš napsal. V úvodní části, věnované italskému renesančnímu sochaři a malíři Michelangelovi Buonarottimu, slyšíme rány kladivem a věčnost. Michelangelo sám říkal, že „Vulnera dant formam“, tedy „rány dávají věcem tvar“ a tímto příslovím se celý život řídil. Patří sice mezi renesanční tvůrce, ale jeho dílo překročilo rámec doby a zůstane věčné. Proto je podle Fišera „rozkročen nad věčností“. Druhá část, nazvaná Rembrandt, má nervózní atmosféru, vytvářenou zejména rychlým ostinatem (stálým opakování motivu) v klavíru a recitováním textu na jedné notě. Je to píseň o noci, o chvatu, o zaklínání smrti malbou. Závěrečný díl, Picasso, komponuje Lukáš jako hymnu a oslavu míru, sólové housle zde letí jako bílá holubice k horkému španělskému slunci, mužské hlasy připomínají krutý masakr při fašistické bombardování španělské vesnice, který Picasso znázornil na velmi slavném obrazu. Pak Lukáše komponuje jakoby kubisticky, postupně srovnává rozlámané části, aby je v závěru slil v celek. V závěru se navrací k prvnímu motivu holubice a nechá ve sboru rozeznít zvony, mocně a vítězně jako symbol smíření.Program jsme ještě doplnili o cyklus Zelený majerán, třídílnou skladbu na motivy lidové poezie od Jiřího Laburdy a Variaci na slovenskou lidovou píseň pro violoncello a klavír od Bohuslava Martinů. Juraj Horbachuk - housleVladimira Sanvito - violoncelloIrena Špinlerová, Eva Dvořáková - klavír Smíšený pěvecký sbor JeštědŘídí Čeněk Svoboda
