A byla tady zas. A zase zářila. A zase to bylo nakažlivé. Co? No přeci šansony v podání jejich nejosobitější interpretky současnosti, jakou znám, Zlatky Bartoškové.
Zlatka Bartošková je přesně tím úkazem, jehož výšku a hloubku nelze uvádět v centimetrech, ale spíš v tónech a decibelech.
Zpěvačka, která letos slaví již sedmé kulaté výročí pouze potvrzuje nepsané pravidlo šansonu. Odžité zkušenosti těmto písním dodávají hloubku, charisma a nadstavbu, která se nedá naučit. Zlatka prostě září tady a teď. A ta přítomnost je nakažlivá. Její osobitost, empatie, emoce a hlas, na němž se bůh s ďáblem zcela jistě domluvili, opět dostaly diváky v Městském divadle Jablonec do kolen. Ti, kteří zpěvačku znají opět zažili její temperament, humor, ale i zkušenost a schopnost dát písním vlastní prostor a doplnit je člověčenstvím. Nově příchozí zírali s pusou dokořán a obě skupiny si tu a tam potají utřely oči. Bylo to opět ryzí a doprovodná kapela dýchala se svojí hlavní protagonistkou. Něžné a tklivé housle Zuzany Grosmanové, podmanivý kontrabas Františka Raby a láskyplné piano Petra Ožany dodávaly ´černému hlasu´ Zlatky Bartoškové neopakovatelné kouzlo. Petr Ožana, jenž je mimo jiné i autorem mnohých Zlatčiných songů, přednesl rovněž několik písní a jeho sametový hlas byl dokonalým kontrastem živelnému podání Bartoškové. Nebudu tady rozepisovat jednotlivé písně, přestože si je ke psaní tohoto textu pouštím, ale všechny byly hluboké a krásné. Zlatka Bartošková neopomněla poslat pozdrav do nebe někdejšímu řediteli divadla, Pavlu Žurovi, podat si ruku se známými tvářemi, během večera několikrát sestoupit mezi publikum do zaplněného sálu a ještě něco. V závěru dvouhodinového recitálu jsme zpívali všichni společně. A nikdo se nestyděl, protože takový šanson je. Upřímný a pravdivý. A že jsme závěrem vyjádřili svoje nadšení vestoje není snad ani potřeba zmiňovat. Bravo! (ims)
Koncert se konal v rámci projektu Jablonecké tóny za finanční podpory Státního fondu kultury.