Byl to divadelní večer v Městském divadle Jablonec, byl plný očekávání, jak že se ochotníci z DS Krakonoš poprali s Čapkovou klasikou. Jenže řadu z nás, diváků, vedle hry zaujal i první balkon ´vystajlovaných mladých mužů´, kteří měli chování Kristiána ze známého prvorepublikového filmu, a kteří o přestávce vášnivě diskutovali o zhlédnutém představení. Jelikož jsem na místě zjistila, že se jedná o třídu ´prváků´ z Průmyslové školy technické v Jablonci a v našem kulturním stánku jsou v doprovodu své češtinářky Jany Trnkové, nedalo mi to a při nejbližší příležitosti jsem se za nimi vypravila, abych je pro vás trochu vyzpovídala.

Přivítala mě třída usměvavých ´fajn borců´ jak by řekla moje stejně stará dcera, a tak jsme nenuceně rozebírali divadlo, oblečení, paní učitelku i reakce rodičů, kteří své ´puberťáky´ v návštěvě divadla vesměs podpořili.

Koho z vás napadlo, že půjdete do divadla?

Chtěli jsme někam jít, a to divadlo nám přišlo jako fajn nápad. Máme skvělou paní učitelku a ta nás v tom podpořila.

Chodíte do divadla s rodinou?

Pár rukou je nahoře, ale najdou se i tací, kteří byli v divadle poprvé v životě.

A jaké jste měli z představení dojmy?

Následuje Matyášovo brilantní shrnutí celého nastudování a jeho jmenovec vyzdvihuje použité dobové rádiové záznamy, dokreslující situaci.

Jelikož jsou ve třídě i chlapci z Ukrajiny, zajímá mě, jak rozuměli českému klasikovi.

Yuriij a Ivan skvělou češtinou odpovídají, že neměli žádný problém a doplňují, že je Jablonecké divadlo prvním, které kdy navštívili.

Když se ptám na oblečení, ve kterém jsem je v divadle viděla, v duchu se tetelím blahem.

Že kluci přišli ve společenském oděvu jsem již psala, ale najdou se mezi nimi i ti, kteří si svůj první oblek pořídili právě při této příležitosti. Jeden z nich smutně dodává, že se mu, kvůli zraněné ruce, nepodařilo obléct sako, jiný dodává, že je v Jablonci na internátu, a tak měl ´pouze´ košili.

A jak jste se v oblecích cítili? Zajímá mě.

“Jako milionáři,” odpovídají se smíchem, ale shodujeme se na tom, že se slavnostním oblečením přichází i slavnostní nálada.

Pár desítek minut ještě trávíme v uvolnění konverzaci. Rozebíráme dané představení na atomy a vyměňujeme si úhly pohledu. Když odcházím ze třídy, kluci tleskají a aplaudují a já bych jim na oplátku nejraději zakřičela divadelní ´bravo´. Odcházím do kabinetu ženy, která s touto skvělou třídou v divadle byla. Je jí češtinářka Jana Trnková.

Jak vás napadlo vzít technicky zaměřené studenty do divadla?

Oni s tím skutečně přišli sami. Ta třída se zkrátka povedla. Navíc jsou to robotici, tak je pro ně R. U.R. vlastně symbolické.

Motivovala jste je nějak?

Samozřejmě jsme si o Čapkovi něco řekli, jelikož české autory budeme probírat až ve třetím ročníku. Zároveň jim nabízím zfilmované romány, audionahrávky a snažím se jim tu literaturu zpestřit.

Předpokládám, že výdaje na divadlo platila škola.

To se pletete. Studenti měli vše ve své režii. Mnozí jsou z Liberce, a tak museli připočítat i cestu, ale nikdo nechyběl.

Co jste si pomyslela, když jste je ´vyštafírované´ viděla před divadlem?

Upřímně? Spadla mi brada. Najednou přede mnou stáli mladí muži, kteří nedrželi v ruce telefon, vypadali krásně a chovali se jako by každý týden docházeli na hodiny etikety.

A chovali se tak i v divadle, toho jsem si všimla.

Jste na ně pyšná?

Opravdu se dmu pýchou. A nejen pro jejich chování a dresscode. Mají o kulturu zájem, a to mě těší moc.

Když jsem poděkovala za rozhovor a odcházela ztichlou školní chodbou domů, napadlo mě, že je Jana Trnková skvělou kandidátkou na Zlatého Ámose a ´její kluci‘ jsou přesně těmi zástupci mladé generace, která mě naplňuje optimismem. Když totiž máme takovéto puberťáky, nemusíme se budoucnosti bát. Díky za vás. (ims)