Slavné drama Tennessee Williamse ´Tramvaj do stanice touha´ si vzal ´na paškál´ taneční soubor Dekkadancers Praha, složený především ze sólistů baletu Národního divadla. Ti pod režijním a choreografickým vedením Arthura Pity předvedli představení, z něhož nám, v tom nejlepším slova smyslu, běhal mráz po zádech. Vynikající a promyšlená scéna Yanna Seabry se stala dokonalým odrazovým můstkem pro taneční podobu dramatu, který se dá nazvat jakkoli, jen ne jako romantický. Když v úvodu klavírista rozběhl klapky pod svýma rukama v líbivé melodii a vzápětí se ozvala ohlušující rána, bylo jasně patrné, že tvůrci uchopili dílo Tennessee Williamse naprosto dokonale. Jazzová hudba Franka Moona pak dodala ten správný wibe vysoké choreografii a bravurnímu tanečnímu umění. Přestože pozvánky na představení dopředu doporučovaly lidem osvěžit si Williamsovo drama, jsem si jistá, že Dekkadancers dokázal do příběhu vtáhnout i bez jeho znalosti. Sama se nepovažuji za tanečního experta, ale tentokrát jsem ani trochu netápala. Klára Jelínková v roli Blanche Du Bois, Petr Čermák coby Stanley Kowalski. Eliška Jirsová v roli jeho ženy Stelly, Ondřej Vinklát alias Harold Mitch Mitchell, Albert Kaše coby Allan Grey, Natalija Metodijeva v roli Celestine, Florian Garcia jako Steve Hubbel a Tereza Kučerová ztvárňující Eunice Hubbel rozjeli v podstatě drama na entou. V absolutním nasazení dostáli románové předloze se všemi jejími zrcadly a úhly pohledu. Režie dokázala do emotivního a složitého děje vdechnout všechny tváře i charaktery postav, osobně kvituji nevidomou osobu, vystihující momenty, které hrdinové nechtějí vidět a famózní příjezd i odjezd do léčebny samotné Blanche. Dílo Tennessee Williamse popisovat netřeba, ale Dekkadancers dokázali publikum doslova oněmět. Ještě nikdy jsem nezažila cca 90minutové představení bez jediného zakašlání diváka, bez zašeptání či poposedávání. Seděli jsme doslova jako přibití a dění na jevišti napjatě hltali. A vydrželo nám to od první do poslední minuty. Ve foyer, při odchodu, bylo vidět uznalé pokyvování a studentky, původně poměrně skeptické, jak s nadšením používající slova jako ´boží, hustý´ apod, což v jejich generaci značí největší poklonu. A ´hustý´ to vážně bylo. Z divadla jsem šla pěšky, abych tu nálož emocí alespoň trochu vstřebala a doma ještě dlouho seděla ve ztichlém obýváku. Nová sezóna v Městském divadle Jablonec servíruje svým příznivcům jednu pecku za druhou a já se již nemůžu dočkat, co se mi zaryje pod kůži příště. Bravo, Bravo a opět Bravo. (ims)
