Divadelní hra Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství vznikla podle posledního dílu norské trilogie Axela Hellstenia  o chovanci psychiatrické kliniky Ellingovi. Jak se zapojí do běžného života v sociálním bytě, jenž sdílí s druhým „pacientem“ Kjellem Bjarnem? Jaké jsou nástrahy běžného života a kde jsou mantinely každého z nás s humorem  popisuje zpracování hry, které do Městského divadla v Jablonci přivezlo Divadlo Palace Praha v překladu Jaroslavy Vrbové a pod režijním vedením  Jakuba Nvoty.

Ta paní pláče. „Paní, vy pláčete? Stalo se něco?" Dáma ve středních letech zavrtěla hlavou a otřela si oči kapesníčkem. "Víte, já tyhle věci špatně rozlišuju. Přestože jsem věděla, že se v téhle hře objeví skvělí herci, vnímám děj jako opravdový život a hrozně mě to dojímá," odpověděla žena s omluvným výrazem ve tváři. Ani ostatní diváci, ve zcela zaplněném divadle, na tom nebyli o nic lépe. Salvy smíchu se střídaly se zadumaným tichem a neskutečné výkony dvou hlavních postav, v podání Martina Hofmana a Filipa Blažka, jakoby každou minutou stvrzovaly hluboké pravdy a tenkou hranici mezi takzvanou normálností a bláznovstvím, v duchu stěžejní repliky „Kdo říká, že není magor, neříká pravdu“. Martin Hofman v roli Ellinga, vnímavého poety a intelektuála, držícího se většinu svého života máminy sukně, nádherně vystihl hranici mezi zoufalcem a až příliš racionálním člověkem. Obdivuhodný výkon předvedl i Filip Blažek, jenž, coby druhý chovanec ústavu a Ellingův spolubydlící,  ztvárnil mentálně zaostalého muže, toužícího po lásce a plném žaludku, který je ve své prostotě a přímočarosti tak uvěřitelný, až máme o Blažkovo duševní zdraví obavy J. Za své umění se však nemusí stydět ani ostatní protagonisté, jimiž jsou Michal Slaný, Lenka Zahradnická a Šárka Opršálová. Závěrečný aplaus s téměř deseti děkovačkami byl opravdu na místě.