Zcela ojedinělý divadelní zážitek nabídla jabloneckému publiku Jana Krausová, jež se představila ve hře Arnošta Golgflama Biletářka, kterou do Městského divadla Jablonec nad Nisou přivezlo Studio Dva Divadlo v režii syna Krausové, Adama. Nutno říci, že tato one woman show této drobné a nestárnoucí herečce nadmíru sluší. Velmi příjemný a civilní projev dokáže vybalancovat Goldflamovu umíněnost a snahu rozpitvat jednotlivé okamžiky do pidimomentů. Devadesátiminutová plejáda nálad, vizí a vlastní frustrace jedné biletářky, která se chopí příležitosti, když se jednoho dne v kině přetrhne film, Krausové sedí jako ´poklička ´na hrnec. Však to znáte.

Zhruba devadesátiminutový koncert začal Wagnerovou klasikou, kdy i, jindy velmi energický dirigent Szymon Makowski, prožil lyrické až intimní momenty ´Siegfriedovy idyly´ velmi niterně. Do svého obvyklého tempa se Makowski dostal ovšem ihned poté, tedy v premiéře ´díla z názvem ´Massifs´, o níž z publika zněly názory, že je to ´pěkná divočina´. Já (a samozřejmě nejen já) jsem byla ovšem ohromena, co všechno dokáže symfonický orchestr se dvěma flétnisty ( Agata Kielar - Dlugosz a Lukasz Dlugosz) ztvárnit. Bylo to zcela originální a jedinečné, což nakonec uznali i tradicionalisté.

Svůj režisérský debut přivezla do Městského divadla Jablonec nad Nisou režisérka a představitelka hlavní role v jedné osobě, Jana Paulová.

V režii Adama Doležala jsme byli svědky domovní schůze vlastníků jednoho domu, kteří během pětaosmdesáti minut řeší vše, co tak důvěrně známe z podobných setkání i my.

Pátá dohoda Jaroslava Duška nejenže divadlo již tradičně zaplnila, ale navíc dostala nový kabátek

Důstojný a noblesní titul nabídlo svým příznivcům na Zelený čtvrtek Městské divadlo Jablonec nad Nisou.

Právě Hapkovi potměšilí hosté totiž přišli zavzpomínat na jeho největší hity a jako klavírní doprovod si zvolili osobu nejpovolanější, Petra Maláska.

Držitelka několika hudebních cen Anděl a Žebřík, žena s nelehkým osudem a tuhým kořínkem, a hlavně zpěvačka s tahem na branku, Anna K.

Když nám v úvodu večera protagonisté oznámili, že ve druhé půli zahrají Smyčcový kvintet G dur op. 77 Antonína Dvořáka a že je dlouhý cca 40 min, trochu jsme se usmívali.

Dianiškův pohled a zpracování je tak originální a autorské, že prostě nemá obdoby. Přesně dokáže uchopit víceméně zapomenuté okamžiky našich dějin (byť významné), zmodernizovat jejich vyprávění, dodat grotesknější tvář a nadsázku, přičemž symbolika celkové vnímání děje ještě utuží. Herecké výkony byly rovněž famózní, vyzvednu především Denise Šafaříka a Martina Němce, ale nezaostával nikdo. Původně se mi zdála slabší scéna, na níž mě v úvodu pobavily snad jen symboly Renaultu s čárkou uprostřed místo ´Hakenkreuzů´ na říšských vlajkách. Postupem času a i díky mistrovství osvětlovače jsem ovšem změnila názor. Scéna jako by promlouvala a dodávala příběhu na syrovosti. Zvláštní kapitolou je hudba Matěje Šteska, která si rovněž zaslouží pouze superlativy.