Když se řekne David Drábek a řekne se to v souvislosti s divadelní hrou, je jasné, že to nebude nuda. To je jedna z jistot, kterou si se jménem tohoto scénáristy a divadelního režiséra spojuje naprostá většina kulturymilovných obyvatel naší země. A právě Drábkovu hru Kanibalky: Soumrak samců´ přivezlo do Jablonce Divadlo Rokoko Praha včele (a nemyslím tím hmyz jako motýle) s dokonalou Vandou Hybnerovou alias Iggy, které psal Drábek roli přímo na tělo a famózním Jiřím Hánou v roli Dianky, která umí překvapit. Praktická scéna s videoprojekcí je dílem Jakuba Kopeckého a za veledůležitou hudbou stojí Darek Král. Přestože satiricko - magicko - společenská detektivka Městské divadlo v Jablonci zaplnila po okraj, není bez zajímavosti, že určitá část publika se o přestávce odebrala k šatnám. Byli to ti, kteří se dopředu zřejmě nepodívali, na co že vlastně jdou, ti, kteří pro charakteristiku děje používají symbol Renaultu a kteří nevědí, že na Drábka je třeba míti koule.

Dokonalé načasování se povedlo Městskému divadlu Jablone, když si na den třicátého výročí od Sametové revoluce pozvalo Švandovo divadlo Praha - TESTIS z. s. s jejich dramatem na pozadí normalizace ´Agent tzv. Společenský.´ Absurdity minulého režimu vedle paradoxů dnešní doby ztvárnila Klára Cibulková, Tomáš Pavelka, Viktor Kuznik a Ivan Řezáč, přičemž úvodní řeč patřila primátorovi města Mgr. Jiřímu Čeřovskému.

Úspěšná bláznivá komedie kontroverzního francouzského autora Sebastiéna Thiéryho, kterou do Městského divadla Jablonec přivezlo Divadlo Palace Praha měla za cíl diváky pobavit, což se jí podařilo měrou vrchovatou. Holé zadky Martina Zounara a Martina Krause hned v úvodu naznačovaly, že název hry sází na jistotu. Proč se úspěšný advokát (Martin Zounar) probudil nahý v manželské posteli se svým, též nahým, kolegou z práce (Martin Kraus) a proč tomu chce Martina Randová přijít na kloub, nebylo v příběhu úplně podstatné a zvláštní závěr tuto domněnku jen potvrzoval. Co však podstatné bylo, je obsazení.

Báječná parta báječných lidí se sešla již posedmnácté v Městském divadle Jablonec. V rámci projektu ´Společně nejen na jevišti,´ který sdružuje a sbližuje lidi bez ohledu na handicap ožil kulturní stánek pěveckými, tanečními a celkově hudebními vystoupeními těch, kteří vzali svůj život za správný konec a umí si ho užít. A věřte, že na úsměv ve tváři a štěstí v duši nemá handicap vliv. A tak se tančilo, zpívalo i muzicírovalo ostošest a v zaplněném divadle se tleskalo, smálo a radovalo měrou vrchovatou. Jestli se dá totiž jmenovat to, co osazenstvo spojovalo, tak je to srdce. Velké a vroucí. A to jak na jevišti, tak i v hledišti. Svým dílem dozajista přispěli i Radka Kulichová, Markéta Kunášová, Daniela Cincibus Vacková (členové brněnského Hands Dance) a Michal Brhel, kteří famózním způsobem přenášeli celý večer do světa ticha, tedy neslyšícím. Jejich neuvěřitelné nasazení, um i soustředěnost a pohybové nadání jsou až neskutečné. A i díky nim teď budeme umět tleskat třepotajícíma se rukama, tak jako se to opět povedlo v divadle. A když zazněla poslední píseň Bohemia Voice (a Karla Gotta, samozř.) a všichni účinkující drželi na pódiu zapálenou svíčku, bylo úplně jedno, kdo ve svém životě musel nahradit sluch, zrak, či nohy. Jedno mají účinkující společné. Oni totiž umí žít. A tou opravdovou chutí do života nás tam všechny nakazili. Děkujeme. (

"Máte tady krásné divadlo. My jsme teda z Liberce, ale možná, že časem budeme z Jablonce. A víte co? Za měsíc budeme hrát i na Smržovce," usmívali se herci Krátkého a úderného divadla Liberec hned v úvodu lehce undergroundového představení s názvem ´...A viděl Bůh, že to nebylo dobré´. Svérázné pojetí vývoje společnosti a současná, v podstatě ani nikterak nezkarikovaná doba, bavily přítomné od začátku až do konce. A to si troufnu říci, že se publikum řadí do kategorie ´fajnšmekrů´. Přestože se Liberečané, dle mého soudu, budou lépe vyjímat v některém z menších klubů, divadlo jim slušelo. Není tedy divu, že je jejich ambicí naše hlavní město. " Rádi bychom expandovali do Prahy, třeba do Národního divadla, kde bychom mohli působit společně. Jo a taky nesmíme zapomenout na původně rovněž libereckou Ypsilonku, tu bychom přibrali taky. Jen ta zkratka nám Krátkého úderného národního divadla a Ypsilonky dělá problémy. Snad to ještě nějak doladíme," glosovali herci, kteří zatím na plakátu nemají uvedená svá jména. Jednou se však bude zcela jistě jednat o hlavní pilíře naší divadelní scény. Členy jsou Klára a Michal Šváchovi, Gabriela Vodrážková, Lenka Hallerová - Marková - Rettigová, Miroslav Holubec, Martin Kadlec, Jakub Žáček, Marek Ottl a Marcela Ottlová.

"Už nemám strach, jsem totiž mezi svými," zpíval emotivním hlasem šestasedmdesátiletý zpěvák a i publikum se tak opravdu cítilo. Jako bychom tam všichni byli mezi svými. Vašek střídal nové písně se starými hitovkami, ke každé něco řekl a hlavně - nikdy nezapomněl zmínit svého bráchu Honzu. Atmosféra byla tak pozitivně emotivní, že ji jen stěží mohu k něčemu přirovnat. Lidé si broukali notoricky známé texty, tleskali, dupali a usmívali se A sám hlavní protagonista večera předvedl, že jeho kondice je nezdolná a tak zvedal a obracel mikrofon i se stojanem, neopomněl si podat pravici s mnoha diváky v předních řadách a některé dámy se dokonce dočkaly i polibku. Netřeba tu rozepisovat jednotlivé písně, jelikož je známe všichni, ale když se zaměříme na konkrétní jejich úryvky, dostáváme další rozměr koncertu. A tak třeba takové - " Zpívám, už zase zpívám," obecenstvo roztleskalo a dámy otíraly slzičky dojetí.

Jelikož jsem Martina Trnavského v roli jediného protagonisty večera dosud nezažila, šla jsem do divadla především se zvědavostí a očekáváním. A výsledkem jsem nadšena. Trnavského schopnost utáhnout celé představení bez hluchých míst a s náležitým nasazením, smyslem pro gradaci příběhu i vyjádřením hořkosladkých momentů se ukázaly v nejlepším světle a troufnu si říct, že je podobný žánr pro Trnavského jako stvořený.

Děj notoricky známého příběhu netřeba popisovat. Boleslavští vsadili na vypiplanou, dokonale funkční a zároveň minimalistickou scénu Michala Syrového, skvělou choreografii Svatavy Hanzl Milkové a samozřejmě na prvotřídní obsazení, jemuž vévodí famózní Lukáš Jurek v hlavní roli mlékaře Tovjeho, jeho ženou Goldou je, rovněž skvělá Eva Reiterová a z pěti protagonistek, dokonale převtělených do rolí dcer, je nutné vypíchnout především Alenu Hladkou coby Hodl a Malvínu Pachlovou alias Cajtl. Kdybychom ovšem měli podrobně popisovat všechny skvělé výkony, byli bychom tu ještě dlouho a protože divadlo dělá divadlem především atmosféra, doporučuji si ´boleslavského šumaře´ vychutnat na vlastní kůži. Dechberoucí představení by si neměl nechat uniknout žádný z divadelních fajnšmekrů.

Divadelní zpracování úspěšné lehké komedie na závažná témata ´Vím, že víš, že vím´ přivezla do Městského divadla v Jablonci Agentura Harlekýn Praha v režii Vladimíra Strniska. Obsazení, kterému vévodila dvojice Simona Stašová a Michal Dlouhý, dávalo tušit, že se přeplněné divadlo má opravdu na co těšit. Scéna byla chytře propracovaná a i s rádoby nedostatečně upevněnou klikou, která zůstala v ruce Michalu Dlouhému. Tomuto předpřipravenému faux pas se diváci prosmáli celou první půli. A smáli se v podstatě celé představení, přestože dějová linka skýtala mnohé zásadní trable leckterého manželství. Chytře promyšlené dialogy, doplněné expresívním herectvím Simony Stašové (které to mimochodem velmi slušelo) a absolutním nasazením Michala Dlouhého, vytvářely na pódiu atmosféru ´pravé Itálie´, jejíž emocionalitu velmi příjemným a přirozeným projevem tlumila Andrea Daňková v roli dcery obou protagonistů.

Když usedl ke klavíru, všechny klávesy pohladil. A jako pohlazení byla i hudba, která se z pódia linula díky mistrovství teprve šestnáctiletého nadějného klavíristy Jana Čmejly, který se jabloneckému publiku představil koncertem v Městském divadle a to společně s, o třináct let starším, Karlem Vrtiškou.