Hra stará 130 let a přesto stále aktuální. V době svého vzniku se příběh Henrika Ibsena stal velmi skandálním a přestože jsme dnes obecně o mnoho benevolentnější, dokáže nám Nora (Domeček pro panenky) stále odhalit mnohá tabu a nebojí se nakouknout do nitra charakteru a poukázat na určitá ovlivnění osobami či okolnostmi, o nichž daný jedinec možná nemá ani tušení. Známý norský dramatik Henrik Ibsen skvěle vykreslil manželství Nory a Thorvalda Helmerových, kteří se zprvu zdají být ideálním párem, v němž muž dělá kariéru a žena je mu oddanou manželkou. Paní Helmerová má však jedno tajemství, které s sebou posléze přinese nečekané prozření. Každý z nás má své oblíbené autory a tím mým Henrik Ibsen bezesporu je. Pokud si ovšem mohu dovolit svůj osobní názor, troufnu si tvrdit, že Jan Nebeský mu skutečně rozumí. Jeho režie je skvělá a přesně vystihuje charaktery postav tak, jak je Ibsen popisuje. S jejich egocentrismem, ale i obavami, slabinami i vlastnostmi, které je dělají tak jedinečnými. Rovněž efektní scéna naprosto splňuje svůj účel bez zbytečných složitostí a přesto je plně funkční.

Dva královské nástroje a dva špičkoví interpreti, takový byl koncert význačné harfenistky Jany Bouškové a předního českého houslisty mladé generace Josefa Špačka, který přilákal do Městského divadla v Jablonci rekordní počet milovníků klasické hudby. Repertoár se tentokrát nesl ve znamení převážně francouzských děl. Zazněla Fantasie pro housle a harfu op. 124 Camilla Sain- Saense, či Tzigan pro housle a harfu Maurice Ravela. Josef Špaček přednesl Sonátu pro housle op. 115 D dur Sergeje Prokofjeva a Jana Boušková zprostředkovala publiku přenádhernou Fantazii Vltava Bedřicha Smetany v úpravě Hanuše Trnečky.

Přestože jsem předlohu od Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků četla již asi třikrát a neustále se k ní vracím, Jaroslav Dušek mi staré toltécké umění a vědění podal tak nějak srozumitelněji, konkrétněji a hlavně s humorem. Naše výchovné výkřiky typu Okamžitě se zklidni, Buď normální, či Zmiz, nám divákům nejenže pocuchaly bránice, ale také jsme v tu chvíli pochopili jejich nesmyslnost. Během skvělého Duškova podání měnilo publikum výraz od zádumčivých obličejů k divokým salvám smíchu, kdy jsme si na konkrétních příkladech uvědomovali, jak moc je naše chování naučené a ovlivnitelné. Že máme zažité názory, které vedou ke zbytečnému utrpení a připravují nás o radost. A jak si pomocí těchto dohod sami se sebou dokážeme změnit svůj život směrem k pocitu uspokojení, radosti, lásky a duševní svobody.

Komedie o přínosu chůze naboso s někým, s kým hodláme projít celým životem a ještě s ním skvěle vyjít, pobavila tentokrát v Městském divadle v Jablonci místní učitele. Hra Neila Simona ´Bosé nohy v parku´ nabídla nejen skvělé obsazení, ale především skvělou zábavu. Agentura Harlekýn Praha, která s ní do našeho města přijela, vsadila na Rudolfa Hrušínského, Annu Linhartovou, Veroniku Freimanovou a Radúze Máchu. Jablonečtí učitelé, kteří přijali pozvání Statutárního města Jablonec nad Nisou coby poděkování za svoji práci, a to při příležitosti Dne učitelů, se báječně bavili.

Jeden z klasických amerických muzikálů ´Kiss me, Kate´ si vzalo do parády Východočeské divadlo Pardubice, které s touto oddechovkou, plnou krásných písniček, přijelo do Městského divadla Jablonec a zájem o představení byl veliký. Muzikál pojatý coby ´divadlo v divadle´s variacemi ze Shakespearovského Zkrocení zlé ženy ztvárnili Východočeši více, než skvěle. Především výkony hlavních protagonistů neměly chybu a Petra Janečková v roli svérázné Lilli Vanessy doslova excelovala. Pozadu nezůstal ani její jevištní partner Milan Němec alias Fred Graham a trojici nejlepších uzavírá Jana Ondrušková v roli prostoduché začínající herečky Lois Linnové.

Melodie Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů či Fritze Kriegera zněly Městským divadlem v Jablonci v podání mistrů par excelence, Jana Talicha (housle) a Petra Jiříkovského (klavír). Publikum ve slušně zaplněném kulturním stánku sledovalo koncert se zatajeným dechem. Hudebníci doplnili večer o projekci znázorňující klapky klavíru, vinoucí se jako schody do nebe a přesně tak si návštěvníci připadali. Jako v nebi. Housle, které doslova hladily duši a rozverný klavír, dodávající melodiím energii v dokonalé souhře dokázaly navodit atmosféru hodnou vyhlášených koncertních síní.

Pražský komorní balet představil v Městském divadle v Jablonci nejen umění své, ale i mistrovství známého českého baletního choreografa Pavla Šmoka. Pod názvem Fenomén Šmok měli milovníci tance možnost vychutnat si komponovaný pořad, jenž v první části nabídl špičkové ztvárnění děl Musica slovaca, Po zarostlém chodníčku za tónů Leoše Janáčka, či Holoubka s hudbou Antonína Dvořáka. Neméně zajímavá však byla pasáž s filmovým dokumentem o Pavlu Šmokovi se stejnojmenným názvem ´Fenomén Šmok´. Nejednalo se ovšem o klasický dokument, postihující všechny významné chvíle v životě výjimečného choreografa, jednalo se spíš o jakési přiblížení Šmokova uměleckého myšlení a cítění, přičemž se režisér Ondřej Kepka dokázal přesně trefit do podstaty Šmokovy umělecké inspirace. Časosběrný dokument byl natáčen v letech 2012 až 2017, přičemž v posledním roce byly dotočeny rozhovory s těmi, kdo Mistra dobře znali. V téměř zaplněném divadle nebylo možno nevšimnout si skupiny mladých dívek, které zaplnily první balkón. Jednalo se vesměs o členky tanečního oddělení jablonecké ZUŠ, keré se přišly se zájmem nechat inspirovat těmi nejlepšími, k nimž se tanečníci Pražského komorního baletu bezpochyby řadí.

Inscenace jako taková je založena na přesných faktech, repliky jsou přímočaré bez zbytečné rozvinuté dramatizace, přesto a nebo právě proto, působí celek tak autentičně a dokonale navozuje atmosféru doby, plnou zvučných jmen. Právě životní příběh Karla Čapka, kterého čteme, kterého uznáváme a kterého milujeme, dokázal s maximální věrohodností zprostředkovat charaktery a činy těch, kteří v těžkých dobách dokáží obstát více či méně dobře. Rovněž výkony protagonistů byly excelentní, v čele s hlavním hrdinou Jiřím Hánou v roli Karla Čapka, či jeho osudovou ženou Olgou Scheinpflugovou, kterou dokonale ztvárnila Máša Málková.

Úderem osmé hodiny večerní se ze zákulisí ozval hlas moderátorky večera, Lucie Peterkové, která takto netradičně uvedla prvního hosta, vítěze soutěže Hvězdy nad Ještědem 2017, teprve desetiletého Jakuba Regnera, který vystřihl píseň od Tublatanky. A pak to začalo naplno. Za zvuků hudby z opery Libuše se objevila Lucie Peterková v šatech v barvách trikolóry a za účasti ředitele Žura připomněla všechna významná data, která končí i letošní magickou osmičkou. Krom poučných, ovšem každému snad známých dat, nechyběla ani vtipná konverzace s Mgr. Pavlem Žurem, která se týkala jeho nedávného zážitku s Hankou Kynychovou. V kuloárech se šuškalo, že Hanka na ples dorazí, to se však nakonec nestalo. Ovšem nabídka účinkujících byla velkolepá, zazpíval nám uznávaný český operní pěvec Jakub Pustina, mladý zpěvák a textař Michal Kindl, úžasná a vždy skvělá Dasha s Janem Smigmatorem, viděli jsme precizně ztvárněné mimické divadlo Radima Vizváryho a k tomu nám po celý večer hrál Big O´Band Marka Ottla. Všechna vystoupení se setkala s nadšeným ohlasem a oddělovaly je chvíle, kdy sloužilo jeviště pouze jako taneční parket. Taneční a kulturní část však byly v dokonalé rovnováze a tak měla akce po celou dobu švih a spád.

Veliká postel, náruživé sténání a zrychlený dech. Přesně tohle se neslo ztichlým a ztemnělým divadlem po třetím zazvonění. Diváci v doslova našlapaném kulturním stánku s napětím očekávali další vývoj událostí. Pak na jevišti bliklo světýlko a začaly se dít věci. "Víte, proč tak mluvím? Protože mám hodně co říct. Ten, kdo mlčí, prostě co říct nemá," proklamoval Aleš Háma ve hře Frankie a Johnny a následně ukázal holý zadek. Hlediště zašumělo. Ale tím veškerá lechtivý humor skončil a nahradila ho velmi příjemná a uvěřitelná ( jak popisují sami tvůrci) něžná konverzační komedie o lásce, která vás může potkat v kterékoli životní etapě a to navzdory předchozím nepříjemným a bolestivým zkušenostem. Tentokrát jsme ji měli možnost vidět v nastudováni Divadla v Rytířské a troufnu si říct, že jde o zpracování nejlepší. Přestože se jedná o komedii, popisuje Frankie a Johnny mnoho pravd a zákonistostí lásky, bolesti i životních křižovatek, které nevedou vždy ke kýženému cíli. Excelentní projev Aleše Hámy v roli Johnnyho ukázal, že se nejedná pouze o bezbřehého vtipálka a šoumena. Jeho Johnny byl přirozený, milý, otevřený a se srdcem na dlani, přesně tak si ho, podle mého, autor románu Terrence Mc Nally představoval. Ani Tereza Kostková však nezůstávala pozadu a tak se dvojici, pod režijním vedením Petra Kracika, přesně podařilo vystihnout atmosféru nečekané lásky, včetně mnoha jejích kolizí a podob. Výsledkem byl velmi harmonický a romantický dojem, který dokázal nabít nadějí nejednoho nevěřícího Tomáše.