Večer provázely melodie z dílny Petra Iljiče Čajkovského a Wolfganga Amadea Mozarta. Konkrétně zazněly v první půli tóny a árie z Evžena Oněgina a po přestávce přišla na řadu Mozartova Cosi fan Tutte. Nutno říct, že se sólisté i dirigenti zhostili svých úloh na jedničku a na atmosféře večera to bylo znát. Však jde také o nejlepší účastníky zmiňované letní školy , které si vzali na svá bedra šéfdirigent opery DJKT Plzeň Norbert Baxa a přední česká mezzosopranistka a někdejší ředitelka Státní opery v Praze Eva Randová. Ta však díky pracovnímu vytížení do Jablonce tentokrát nedorazila. Dlouhotrvající potlesk slušně zaplněného divadla si vysloužila i Severočeská filharmonie Teplice, jejíž hudebníci se na mezinárodním projektu dlouhodobě podílejí a v Jablonci v této sestavě vystoupili již potřetí, a to v rámci IV. ročníku festivalu Město plné tónů.

Převážně romantické skladby od baroka po modernu dostávají pod jeho rukama naprosto úchvatný rozměr a pianistův prožitek se doslova valí do hlediště, kde ho lačně lapají diváci. Kahánek je silnou vazbou na publikum pověstný. Dokáže hned v prvních okamžicích navázat s přítomnými kontakt a jeho projev je tak vnímán téměř všemi smysly. Kahánkova hudba je cítit ve všech pórech, emoce jsou doslova hmatatelné a troufnu si říct, že takto to vypadá, když umí hudba mluvit. A sám Ivo Kahánek i vizuelně doplňuje melodie, které se z jeho klavíru linou. Chvíli má srdce rozervané, chvíli sálající láskou, a když hraje veselé a svižné tóny, vypadá, že by si rád ´střihl piruetu´.

…

V jeskynního muže alias Cavemana se na osmdesát minut proměnil Jakub Slach a jeho one man show, v režii Patrika Hartla, donutila diváky Městského divadla v Jablonci k nepřetržitému smíchu. Role, kterou si sám pro sebe napsal a na jevišti představuje Rob Becker, sedla Holíkovi, jak se říká, jako p..el na hrnec. Repliky střílel jednu za druhou s naprostým zaujetím a přesvědčením a zatímco sám protagonista si co chvíli utíral pot z čela, diváci si nestačili sušit slzy od smíchu. Caveman (název přeložený z originálu zní Obhajoba jeskynního muže) byl poprvé uveden na Brodwayi v roce 1996, rázem se zapsal do divadelních kronik a stal se nejdéle hraným představením jednoho herce v historii Brodwaye. Pražská premiéra této jedinečné one man show se uskutečnila 28. ledna 2005.

Pravidelná hudební lahůdka, patřící mezi úvodní události letního festivalu Město plné tónů, přilákala tentokrát k jablonecké přehradě Dušana Vitázka s kapelou. Dušan Vitázek je členem Městského divadla Brno, úspěšným muzikálovým hercem a držitelem hned dvou cen Thálie. Na molo ´Jabloneckého moře´ přijel představit své album Kde. Je plné česko- slovenských písní a objevuje se na něm tzv Tatranský rock, žánr, jehož název si vymyslel Dušan Vitázek sám. Krom toho jsme nad vodní hladinou vyslechli i Indie folk, folklór, world music, či ukázky z muzikálu. Jednalo se o první zájezd, který Dušan Vitázek podnikl s kapelou mimo Brno, v němž je již velice známý a oblíbený. "Je to poprvé a vy jste tady. To je pecka," pochvaloval si zpěvák hojnou návštěvnost z řad Jablonečanů. " Dokonce vidím obyvatele okolních paneláků, jak sedí na balkonech, mají nohy na zábradlí a poslouchají. To je pohoda. Příště zkusím ředitele Městského divadla v Jablonci, Pavla Žura, poprosit o pronájem jednoho takového ´festivalového bytu´, doplnil s úsměvem. I jeho projev byl chvíli v češtině a chvíli ve slovenštině a poslouchalo se to velice příjemně. Přestože jsme na přehradě byli zvyklí, slýchat z mola klasiku, tentokrát se pořadatelé vydali jiným směrem a neprohloupili. "Já mám pozitivní změny rád. Člověk má zkoušet nové a nové věci, aby se mohl posunout dál," pochvaloval si organizaci Pavel Žur, jež zároveň vyjádřil spokojenost s počasím. To ovšem, vyjma loňského roku, akci přeje pravidelně.

Pátá dohoda Jaroslava Duška, vypovídající o moudrosti starých Toltéků, opět vyprodala Městské divadlo v Jablonci do posledního místečka. Během poutavého popisování našeho naučeného chování, došlo k několika hlasitým ranám, pocházejících ze smyčky hudebního doprovodu. I ty však dokázal Jaroslav Dušek zakomponovat do děje a s humorem sobě vlastním bez problémů improvizoval.

Rozmarné léto si i na divadelních prknech zachovalo typickou češtinu a velice mu to svědčí. Mistr plovárenský, Antonín Důra, je v podání Jana Potměšila ´k zulíbání´. Přesně zvládá polohy od rozšafného chování k nostalgii a z trojice ´plážových filosofů´ je nejpřesvědčivější. Vozík mu nikterak nebrání ztvárnit energické pózy, ba naopak, přesně zapadá do koloritu scény a Potměšil ho používá stejně, jako by stál na vlastních nohou, a to přesto, že během večera křižuje divadlo křížem krážem a je ho všude plno. Ovšem i výkony ostatních protagonistů byly bravurní a vyrovnané. I přes svou délku (140 min), tak neměla hra hluchá místa a díky charakteristickým řečnickým obratům zanechávávala diváky v pozoru a dobré náladě zároveň. Za povedené se dají označit i artistické výkony, jak Arnoštka (Míla Tichý), tak Ohňová show Elišky M. Bouškové alias pomocnice Anny. Není tedy divu, že když ´komedianti´ v rámci svého představení vybírali vstupné, našlo se i několik štědrých osob z publika, kteří hodlali přispět.

Čtvrt století existence, během níž rozdala čtvrt miliardy korun, oslavila Nadace Preciosa večerem vskutku noblesním. V Městském divadle v Jablonci totiž v rámci oslav vystoupil houslový virtuóz Jaroslav Svěcený s dcerou Julií, rovněž vynikající houslistkou, a klavíristou Václavem Máchou. Úvod večera však patřil hudebníkovi začínajícímu, a to nevidomému Martinovi Josífkovi z Turnova, Nadaný mladík studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka, od Nadace Preciosa v loňském roce obdržel příspěvek na pořízení kláves a v jabloneckém kulturním stánku předvedl hned dvě klavírní skladby, za což sklidil obrovský potlesk.

Kočičí hra maďarského autora Istvana Örkenyho o stárnutí, lásce, životním optimismu a sesterské i rodinné vazbě, zavítala na prkna Městského divadla v Jablonci. Tentokrát se jednalo o zpracování Klicperova divadla Hradec Králové, v režii Terezy Karpanius. V hlavní roli Erži Orbánové zazářila Pavla Tomicová, její sestru Gizelu ztvárnila Zora Valchařová - Poulová, sousedku ´Myšku´ bravurně a s pokorou vystřihla Petra Výtvarová Krausová a byla to jízda.

"Přišli jste na klasiku, ale my vás možná překvapíme. Většina repertoáru totiž klasická není," usmíval se violoncellista Vít Petrásek a společně s Epoque Quartettem a Irvinem Venyšem (klarinet) ´vystřihli´ hudbu, u níž se snad nemůže nudit ani zapřisáhlý rocker. Dvoje housle, viola, violoncello a klarinet doplnilo podupávání, bubnování na nástroje a téměř bezhlasné svištění smyčců. V této nezvyklé úpravě jsme vyslechli skladby Mateusze Smoczynskiego, Jana Kučery, Alana Shulmana, Petra Wajsara, Sylvie Bodorové, Vladimíra Cosmy, Richarda Rodgerse, Olivera Nelsona a Ensemble Mugurela. Krom mistrovského provedení a osobitého pojetí zaujala pětice mladých hudebníků také energií, příjemným vystupováním i kontaktem s publikem, které si dokázali vytvořit během prvních okamžiků.