…

V jeskynního muže alias Cavemana se na osmdesát minut proměnil Jakub Slach a jeho one man show, v režii Patrika Hartla, donutila diváky Městského divadla v Jablonci k nepřetržitému smíchu. Role, kterou si sám pro sebe napsal a na jevišti představuje Rob Becker, sedla Holíkovi, jak se říká, jako p..el na hrnec. Repliky střílel jednu za druhou s naprostým zaujetím a přesvědčením a zatímco sám protagonista si co chvíli utíral pot z čela, diváci si nestačili sušit slzy od smíchu. Caveman (název přeložený z originálu zní Obhajoba jeskynního muže) byl poprvé uveden na Brodwayi v roce 1996, rázem se zapsal do divadelních kronik a stal se nejdéle hraným představením jednoho herce v historii Brodwaye. Pražská premiéra této jedinečné one man show se uskutečnila 28. ledna 2005.

Pravidelná hudební lahůdka, patřící mezi úvodní události letního festivalu Město plné tónů, přilákala tentokrát k jablonecké přehradě Dušana Vitázka s kapelou. Dušan Vitázek je členem Městského divadla Brno, úspěšným muzikálovým hercem a držitelem hned dvou cen Thálie. Na molo ´Jabloneckého moře´ přijel představit své album Kde. Je plné česko- slovenských písní a objevuje se na něm tzv Tatranský rock, žánr, jehož název si vymyslel Dušan Vitázek sám. Krom toho jsme nad vodní hladinou vyslechli i Indie folk, folklór, world music, či ukázky z muzikálu. Jednalo se o první zájezd, který Dušan Vitázek podnikl s kapelou mimo Brno, v němž je již velice známý a oblíbený. "Je to poprvé a vy jste tady. To je pecka," pochvaloval si zpěvák hojnou návštěvnost z řad Jablonečanů. " Dokonce vidím obyvatele okolních paneláků, jak sedí na balkonech, mají nohy na zábradlí a poslouchají. To je pohoda. Příště zkusím ředitele Městského divadla v Jablonci, Pavla Žura, poprosit o pronájem jednoho takového ´festivalového bytu´, doplnil s úsměvem. I jeho projev byl chvíli v češtině a chvíli ve slovenštině a poslouchalo se to velice příjemně. Přestože jsme na přehradě byli zvyklí, slýchat z mola klasiku, tentokrát se pořadatelé vydali jiným směrem a neprohloupili. "Já mám pozitivní změny rád. Člověk má zkoušet nové a nové věci, aby se mohl posunout dál," pochvaloval si organizaci Pavel Žur, jež zároveň vyjádřil spokojenost s počasím. To ovšem, vyjma loňského roku, akci přeje pravidelně.

Pátá dohoda Jaroslava Duška, vypovídající o moudrosti starých Toltéků, opět vyprodala Městské divadlo v Jablonci do posledního místečka. Během poutavého popisování našeho naučeného chování, došlo k několika hlasitým ranám, pocházejících ze smyčky hudebního doprovodu. I ty však dokázal Jaroslav Dušek zakomponovat do děje a s humorem sobě vlastním bez problémů improvizoval.

Rozmarné léto si i na divadelních prknech zachovalo typickou češtinu a velice mu to svědčí. Mistr plovárenský, Antonín Důra, je v podání Jana Potměšila ´k zulíbání´. Přesně zvládá polohy od rozšafného chování k nostalgii a z trojice ´plážových filosofů´ je nejpřesvědčivější. Vozík mu nikterak nebrání ztvárnit energické pózy, ba naopak, přesně zapadá do koloritu scény a Potměšil ho používá stejně, jako by stál na vlastních nohou, a to přesto, že během večera křižuje divadlo křížem krážem a je ho všude plno. Ovšem i výkony ostatních protagonistů byly bravurní a vyrovnané. I přes svou délku (140 min), tak neměla hra hluchá místa a díky charakteristickým řečnickým obratům zanechávávala diváky v pozoru a dobré náladě zároveň. Za povedené se dají označit i artistické výkony, jak Arnoštka (Míla Tichý), tak Ohňová show Elišky M. Bouškové alias pomocnice Anny. Není tedy divu, že když ´komedianti´ v rámci svého představení vybírali vstupné, našlo se i několik štědrých osob z publika, kteří hodlali přispět.

Čtvrt století existence, během níž rozdala čtvrt miliardy korun, oslavila Nadace Preciosa večerem vskutku noblesním. V Městském divadle v Jablonci totiž v rámci oslav vystoupil houslový virtuóz Jaroslav Svěcený s dcerou Julií, rovněž vynikající houslistkou, a klavíristou Václavem Máchou. Úvod večera však patřil hudebníkovi začínajícímu, a to nevidomému Martinovi Josífkovi z Turnova, Nadaný mladík studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka, od Nadace Preciosa v loňském roce obdržel příspěvek na pořízení kláves a v jabloneckém kulturním stánku předvedl hned dvě klavírní skladby, za což sklidil obrovský potlesk.

Kočičí hra maďarského autora Istvana Örkenyho o stárnutí, lásce, životním optimismu a sesterské i rodinné vazbě, zavítala na prkna Městského divadla v Jablonci. Tentokrát se jednalo o zpracování Klicperova divadla Hradec Králové, v režii Terezy Karpanius. V hlavní roli Erži Orbánové zazářila Pavla Tomicová, její sestru Gizelu ztvárnila Zora Valchařová - Poulová, sousedku ´Myšku´ bravurně a s pokorou vystřihla Petra Výtvarová Krausová a byla to jízda.

"Přišli jste na klasiku, ale my vás možná překvapíme. Většina repertoáru totiž klasická není," usmíval se violoncellista Vít Petrásek a společně s Epoque Quartettem a Irvinem Venyšem (klarinet) ´vystřihli´ hudbu, u níž se snad nemůže nudit ani zapřisáhlý rocker. Dvoje housle, viola, violoncello a klarinet doplnilo podupávání, bubnování na nástroje a téměř bezhlasné svištění smyčců. V této nezvyklé úpravě jsme vyslechli skladby Mateusze Smoczynskiego, Jana Kučery, Alana Shulmana, Petra Wajsara, Sylvie Bodorové, Vladimíra Cosmy, Richarda Rodgerse, Olivera Nelsona a Ensemble Mugurela. Krom mistrovského provedení a osobitého pojetí zaujala pětice mladých hudebníků také energií, příjemným vystupováním i kontaktem s publikem, které si dokázali vytvořit během prvních okamžiků.

Excelentní zážitek připravila svým příznivcům Hana Maciuchová hereckým koncertem v rámci hry Noelleho Chateleta Žena Včí mák. Tento monolog ´již dlouho stárnoucí dámy´, která se již dávno nebojí smrti, ale přesto, nebo právě proto najednou začíná opravdu žít, jsme si v Městském divadle v Jablonci ´prožili´ v překladu a režii Jaromíra Janečka. Avizovaný příběh "nemladé ženy" přilákal do divadla především její vrstevnice. Muži a mladší diváci ovšem přišli také a troufnu si říct, že představení okouzlilo všechny. Hana Maciuchová sice již dávno není tím Ančetem z Krkonošských pohádek, přesto si však jakousi pokoru, obrovskou citovost a zároveň civilně niterný projev (lépe to nazvat neumím) doplnila o okouzlující noblesu a šarm, které se dají získat jen věkem. Navíc si po celou dobu dokázala udržet štíhlou postavu a mladistvý výraz. Osmdesátiminutový monolog přednesla tak uvěřitelně a věrohodně, jako by nám vyprávěla svůj vlastní příběh. Ten se týkal především lásky. Lásky nejen k muži, který do jejího života vstoupil tehdy, když se její kamarádky dávno smířily se stereotypem a jakousi šedí života, ale i lásky ke svým dětem, blízkým a lásky, kterou bychom měli cítit především sami k sobě.

A byli tu! Staří dobří (respektive s řadou křížků na krku, ale snad o to lepší) - Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Miloň Čepelka a Václav Kotek, který jako jediný není ještě v důchodovém věku a proto se musí některá z pravidel ´Cimrmanologů´ ještě doučit. Kotek zatím jen nerad přiskakuje k řečnickému pultíku, nerad si bere oblek a ani do řeči zatím moc neskáče. Přesto byl na jevišti titulován coby ´Mistr sportu´. Hra, u níž je stále uveden jako režisér Ladislav Smoljak, s opravdovým deštěm a názvem ´Lijavec´ začala z praktických Svěrákových důvodů besedou o představení a na hru samotnou se dostalo až po přestávce. Samozřejmě, že vtip byl na jevišti přítomen již od začátku. Však to také členové Divadla Járy Cimrmana dostali befelem. Není nutné popisovat, o čem hra byla a jaké že to padaly dotazy. Stejně by se mi to nepodařilo vystihnout přesně a já se ztrapňuju jen nerada, tudiž se omezím na prohlášení, že to bylo skvělé, jako vždycky a možná ještě o chlup lepší. Pánové sršeli energií a až na jednoho nepotřebovali na čtení ani brýle. Mluvené slovo proložili zpěvem, za nějž by se nemuseli stydět ani jablonečtí Vrabčáci a energie a pohoda z nich sršela na všechny strany. Když k závěrečné písni odhodili obleky a zůstali jen v negližé, publikum vypísklo. V bílých spacích kombinézkách a la ´Jégr´ absolvovali i nekonečnou sérii děkovaček, kterou si potleskem a obrovskými ovacemi vynutili diváci.