Hru Kena Ludwiga s názvem Lo stupendo přivezla do Městského divadla v Jablonci Agentura Harlekýn Praha, která ji ovšem převzala od Divadla na Vinohradech. Zájem diváků o bláznivou komedii se skvělým obsazením si diváci nenechali ujít a zaplnili místní kulturní stánek do posledního místečka.

Skladby Roberta Schumanna, Alfreda Schnittkeho, Clauda Debussyho a Sergeje Rachmaninova představili v Městském divadle v Jablonci skuteční mistři. Za klavír usedl syn hudebního skladatele a dirigenta Ladislava Simona, Jan Simon a violoncello rozehrál německý hudebník Wolfgang Emanuel Schmidt.

Sedmnáctý ročník Jabloneckého hudebního festivalu odstartoval DPS Vrabčáci se sbormistrem Mgr. Pavlem Žurem. Následovaly sbory Rolnička ze ZŠ Liberecká v Jablonci, z téže školy ještě DPS Zvoneček, Sbor Gymnázia Dr. A. Randy, dále vokálně instrumentální sbor Carmína z Frýdlantu v Čechách. Z daleké Orlové přijely sbory Kopretina a Mládežnický sbor ZŠ Karla Dvořáka a nejdál to do Městského divadla v Jablonci měly děti z maďarského Napsugar Choir. Maďaři uchvátili publikum především písní Hvězda v češtině, která mnohé diváky dojala až k slzám. Každý ze sborů předvedl dokonale nacvičený repertoár, za což byl odměněn ohlušujícím potleskem zaplněného divadla. Největší ovace však sklidil jablonecký DPS Skřivánek pod vedením Věry Pokorné, který sdružuje malé caparty z mateřinek.

Přestože autorem i režisérem stominutové hry je Patrik Hartl, troufneme si říct, že je koncipována převážně pro ženy. Neskutečný herecký i pohybový výkon předvedla Eva Holubová s lehkostí a uvěřitelností a její hlášky typu „nemusím jako Meryl Streep vypadat, ale můžu se tak cítit“, nejenom pobavily, ale zároveň dodaly přítomným ženám víru v sebe sama.

Tanečníci Bohemia baletu s posluchači Taneční konzervatoře Praha dodali inscenaci mladistvý elán, nadšení, soustředěnost i emoce. Program večera byl rozdělen na dvě části. V té první se představili baletní skupiny v epizodách s názvy Oceán a perly, In the rain again, Ave Maria v choreografii jablonecké rodačky Mariky Hanušové - Blahoutové a Polovecké tance. Druhá půle pak patřila baletu Oliver Twist, na motivy románu Charlese Dickense. Právě zde exceloval, vedle tanečníků pražské konzervatoře, Jan Říha v hlavní roli.

Zmíněná, v pořadí již čtrnáctá Cimrmanova hra, je sondou do nitra rovníkové Afriky, kde žije pouze populace lidožravců, jak jsou tito bílí černoši autorem nazýváni. Jelikož se však jedná o skupinu kanibalů se sklonem k výuce cizích jazyků a lásce k poezii, naučí je misionář Cyril Metoděj nejen češtině, ale i recitaci mnoha básní z pera Josefa Václava Sládka. Právě tyto klasické české básně zachrání výpravě život a následně přivedou hlavní představitele kmene na půdu naší republiky. Učenlivost lidožravců rovněž usnadnila Cimrmanovi překlad hry a zkrátila její délku z původních osmi a půl hodiny o podstatnou část.

Osvědčená hudební komedie neztratila v podání brněnských herců ani trochu ze své poetičnosti, humoru a zároveň si zachovala ´génia loci´. Energie z představení doslova prýští, využit je snad každý centimetr jeviště, na nějž se vejde neuvěřitelné množství postav, aniž by si vzájemně překážely či působily jakkoli nadbytečně. Ondříček tak dokázal vnést na prkna divadla opravdový život a dokonalá hudba a scéna tomuto muzikálu dodávají punc výjimečnosti.

Z konstrukce, která měla značit zborcený chrám s nacistickým symbolem uprostřed, vedly masivní ramena, která však mohla symbolizovat stejně tak sluneční paprsky jako chapadla chobotnice. A přesně o takovém rozporu ve vnímání se večer, na motivy života vynikajícího dirigenta Berlínské filharmonie Wilhelma Furtwänglera, který byl obviněn ze spolupráce s nacisty, nesl. Téma rozporu mezi pravdou hudebního génia (Jan Vlasák), jehož životním posláním je umění a svět vnímá přes tóny hudby a oproti tomu syrová hrůza válečného utrpení, kterou zde zastupuje americký vyšetřovatel major Steve Arnold (Vasil Fridrich), jenž je naopak racionální a klasická hudba je mu na hony vzdálená, vneslo do divadla až hrobové ticho.

Charismatický zpěvák si do Jablonce přivezl nejenom melodie ze známých světových muzikálů, ale i báječný Epoque kvartet a fenomenálního pianistu Václava Krahulíka, kteří Deylův procítěný zpěv doprovodili vskutku královsky.

Jak sama Polívková přiznala, záměr vybudovat si ženskou klaunskou hru v ní zrál už dlouho. Oslovila tedy Marthu Issovou, s níž svého času bydlela na koleji a s níž ji pojí dlouholeté přátelství. Pak nastalo období zkoušek rozličných gagů, situací i nálad.