Skvěle vymyšlená scéna, výborné výkony herců v čele s excelentním protagonistou malého Kubíčka a známá hudba, udělaly z Městského divadla v Jablonci na hodinu a půl pohádkové místo. Děti, které v doprovodu rodičů tentokrát zaplnily divadlo až po okraj, s napětím sledovaly, jak to tentokrát s ničemným Trautenberkem dopadne a zapomněly přitom na obvyklé špitání. Mlčení přerušovaly pouze rady Kubíkovi na jeviště, když se ptal, jestli má dát zlému Trautenberkovi ještě šanci, aby se napravil. Jejich první reakce byla ovšem jednoznačná - NE!!! Jejich rozhodnutí rozesmálo dospělé přítomné a po krátkém vysvětlení se tedy děti nechaly umluvit, že mocipánovi dají ještě jednu šanci.

Tentokrát se do nastudování veselohry pustili pražští ochotníci z Divadla Bez Debat a v režii Radka Bílka exceloval především protagonista Truffaldina. Ten svým výkonem předstihl mnohé profesionální herce. Jeho lehkost pohybu, gesta i neuvěřitelná rychlost mluvy diváky doslova ohromila. Nutno ovšem dodat, že neméně skvělé byly i výkony ostatních ochotníků, kterým se snad dalo vyčíst pouze několik přeřeků. Ty byly ovšem v porovnání s lehkým a energickým během hry věcí naprosto podružnou. Za pochvalu stojí i minimalistická, leč velmi povedená scéna, vyšperkované dialogy a zapojení diváků do děje.

Pětice sličných a především prvotřídních hudebnic předvedla v Jablonci klasické i novodobější melodie, hudbu těžší i veselou, a to vše doplnila milým projevem a „mekkou Slovenčinou“ Zuzany Bandúrové, která se během večera představila rovněž v roli moderátorky.

Klasické dílo, kterému se dočkalo věhlasu především díky opernímu zpracování Leoše Janáčka, patří k vrcholným dílům českého realismu konce 19. století. Pod režijním vedením Martina Františáka jsme viděli nejen strhující dramatický příběh s tragickou zápletkou, ale rovněž excelentní výkony všech hrdinů. V tomto ohledu se zaskvěla především Tereza Terberová v roli Jenůfy, Tomáš Dastlík coby Laco a Kostelnička Dagmar Havlová, jejíž ztvárnění nabídlo naprosto uvěřitelnou, emotivní a velmi citovou podobu ženy, nechající se svázat pravidly na úkor lidství. Tato role se řadí k vůbec nejobtížnějším dramatickým partům a Dagmar Havlová v kůži Petrony Buryjové obstála na výbornou.

Svěží, ale romantická atmosféra dokonale korespondovala s poeticky vyladěnou scénou, plnou světýlek, stromů, projekcí a variabilnosti. Celek nabýval místy až pohádkové atmosféry, evokujíc tak starou českou mytologii. Samotný Jirásek je autorem nadčasovým a jeho díla bezpochyby patří do zlaté pokladnice našich kulturních klenotů, ovšem úprava Hany Burešové zpřístupní Lucernu i těm, kteří se chystají přijít „Jiráskovi teprve na kloub“.

Pod režijním vedením Mirka Černého zhlédli malí milovníci divadla muzikálové provedení pohádky, podle známé filmové předlohy. A právě notoricky známé a dětmi oblíbené písničky, byly zcela jistě hlavním tahákem pro odpoledne, strávené v kulturním stánku. Krom velkých i malých diváků bychom rádi zmínili skupinu mentálně postižených dívek, které nám v doprovodu svých vedoucích, názorně předvedly, jak bychom se v divadle měli chovat. Na jejich adresu závěrem pronesla malá blondýnečka větu, kterou si budu pamatovat- " Jsou jako my, jenom se jim mozeček vyvinul trochu jinak, ale jsou to hodné holky," pronesla polohlasem dívenka.

Diváci se téměř tříhodinovým představením doslova prochechtali, a to navzdory tomu, že o některých tématech budou doma pravděpodobně ještě přemýšlet. Původní hra Willyho Russella z roku 1988 se dočkala vynikajícího překladu Pavla Dominika a pod režijním vedením Zdeňka Kaloče Stašová doslova zazářila. Mistrně napsaná komedie s dokonale výstižnými dialogy (v tomto případě si však troufám napsat monology) Stašové sedla jako... no, však to znáte. Její plné a košaté herectví dokázalo divadlo doslova prolnout. Proměna ženy, utahané vlastním životem, v ženu, kterou kdysi bývala, byla naší přední herečkou doslova dotažená do konce. Jakoby nám před našima očima omládla. A troufnu si říct, že stejně tak se cítilo i publikum, které bravurní výkon Stašové ocenilo nejen bouřlivými ovacemi, ale i standing ovation.

Režisérka Jana Kališová uchopila klasické dílo trochu novodoběji a zaměřila se více, než na folklór a tradice, na niternější charakteristiku jednotlivých postav a vztahy mezi nimi. Mařenka, v precizním podání Ivany Weberové, nebyla jen loutkou v rukách rodičů, ale chápající ženou, která ovšem dovede popadnout příležitost za pačesy. Její velký a bohatý hlas spolu s perfektní výslovností, tvořily dokonalý celek a její taška s proviantem na schůzku s Jeníkem dokreslovala dojem ženy, která myslí na všechno. Jeník (Josef Moravec) působil mile a rovněž jeho výkon byl excelentní. Jediným momentem, nad nímž zůstali diváci v úžasu, byla oprava motorky, kterou poškodil při hádce Kecalovi (v prvotřídním podání Jevhena Šokala). Motocykl, který v době Prodané nevěsty, rozhodně nebyl dopravním prostředkem a přesto jej Kecal po celou dobu používal, působil poněkud nepatřičně. Možná tak chtěla režisérka nahradit bicykl, který pro příjezd na námluvy vymysleli v Národním divadle Vaškovi. Ať tak či tak, celkový dojem z představení byl famózní, skvělé výkony pěvců, hudebníků pod vedením dirigenta Jiřího Štrunce, ale i malých gymnastek, které dodaly večeru punc mladické rozvernosti a energie. Uznání patří i za náročnou, ovšem do puntíku zvládnutou choreografii, kterou má na svědomí Jaroslava Leufenová.

Můj báječný rozvod měl premiéru v autorčině rodném Irsku v roce 2001 a o dva roky později se již dostal na pražská divadelní prkna. Do současnosti slaví úspěch v mnoha zemích světa. Autorka komedie Geraldine Aron se osobně přijela na české zpracování svého díla podívat a byla výkonem Balzerové nadšena. Dokonce se dala slyšet, že pražské zpracování považuje za jedno z nejlepších, které viděla. Eliška Balzerová dokázala krásný příběh posunout ještě o několik příček výš. Je až k neuvěření, kam se někdejší doktorka Čeňková z Nemocnice na kraji města dokázala vypracovat. Dnes se směle řadí do kategorie umělkyň, nesoucích označení Paní herečka.

Komedie Perfect days nabízí srovnání s filmovou podobou díla, divadelní verze jí však velmi sluší. Inteligentní a vtipná zároveň, zbavená zbytečných dějových vyosení je zároveň plná dojemných a zásadních okamžiků, které život přináší. Zkrátka a dobře, jestliže jste toužili po „komedii s přesahem“, je Perfect days jedním z nejlepších počinů, které vám současná divadelní scéna může nabídnout.